8 bodů progrese

by

Proces progrese jedince je kodifikovatelný osmi základními, po sobě jdoucími body. Absence kteréhokoliv z těchto bodů znamená zastavení nebo výrazné zpomalení rozvoje jedince.

1) Přijetí současného stavu
Z pohledu jedince je současný stav definován skupinou jednotlivých emocí, vzešlých z porovnání vnější reality jedince s jeho vnitřní přirozeností. Přijetí současného stavu je mnohdy velmi bolestným, nicméně nenahraditelným krokem, vedoucím jedince k bodu zlomu. Obnáší konfrontaci dotyčného s jeho nejvíce nepříjemnými emocemi, kterým se doposud bránil a které potlačoval.

2) Bod zlomu
Výsledkem prvního kroku jsou jednotlivé emoce s převažující negativní tendencí. Roztříděním těchto emocí a jejich seskupením v soustavu negativní motivace získává jedinec „hnací motor“ pro uskutečnění změny stavu dané situace. Fázi seskupení negativních emocí a jejich transformaci v konstruktivně využitelnou negativní motivaci, která „nutí“ dotyčného jednat, nazýváme bodem zlomu.

3) Využití negativní motivace
Nepříjemné emoce obsažené v negativní motivaci disponují značným energetickým potenciálem. Vzhledem k tomu, že negativní motivace přímo vychází z pudu sebezáchovy, je potenciál této polarity mnohem větší než v případě motivace pozitivní. K uvolnění energie zde dochází v důsledku významných psychických a somatickými pochodů, mezi něž patří vyplavení příslušných hormonů, změna metabolismu jedince, změna průsvitu cév (dilatace či konstrikce), zrychlení mozkové činnosti či přesun krve mezi orgány.
Přestože je negativní motivace soustavou nepříjemných emocí, není možné její energetický a informační potenciál nahradit logikou ani pevnou vůlí jedince, jelikož tyto veličiny samy o sobě žádnou energii negenerují, ale naopak vyčerpávají.
Jsou-li však tyto veličiny uplatněny nikoli k potlačování a nahrazování, ale k akceleraci negativních emočních a motivačních pochodů dotyčného, dochází k synchronizaci a rekuperaci energetických zdrojů jedince s křivkou jeho výkonu nikoli sestupnou, ale vzestupnou.

4) Stanovení cíle
Stanovení cíle vyžaduje zapojení logických i emočních center do rozhodovacího procesu jedince (viz EQ). Hlavní roli při stanovení cíle jedince bude hrát emoce, přičemž logika bude nástrojem, sloužícím ke korekci a realizaci výsledků emočních pochodů.
Správné stanovení cíle, který bude v souladu s logikou, přirozeností a genetickým potenciálem jedince, eliminuje riziko neefektivního vynakládání úsilí a času.

5) Stanovení priorit
Zákon „ušlé příležitosti“ praví, že při jakékoliv činnosti, kterou vykonáváme, nám unikají jiné příležitosti, jimž bychom se mohli věnovat. Vždy tedy vykonáváme něco na úkor něčeho jiného. Hodinu, kterou dnes ztratím, zítra nedoženu, jelikož zítřek bude mít opět pouze 24 hodin, nikoli dvacet pět.
Některými lidmi je tato skutečnost hnána do extrému a dotyční při práci dokonce ani nepijí, aby ušetřili čas, který by ztratili následným chozením na WC. Tento extrém nelze obecně doporučit, může však sloužit jako příklad k zamyšlení se nad managementem vlastních priorit.
Komodity, jimiž jedinec disponuje a mezi něž patří zejména čas, mentální a psychická kapacita jedince i jeho celková energie, nejsou „nafukovací“. Pokud v určitý okamžik na určitém místě věnuji svůj čas, energii a pozornost konkrétní činnosti nebo konkrétnímu člověku, nemohu zároveň v ten stejný okamžik ten stejný čas, energii a pozornost věnovat někomu jinému nebo něčemu jinému, natož pak v jiném místě.
Stanovení priorit znamená důkladné zvážení smyslu každé investice vlastního času, energie, mentální a psychické kapacity a pozornosti jedince, vynaložené během každé jedné minuty v průběhu celého dne.

6) Pákový efekt
Spadne-li nám na hlavu jedna kapka vody, téměř nic nezaznamenáme. Spadne-li nám na hlavu jedna kapka vody pravidelně každou minutu, po několika hodinách budeme každou další kapku vnímat jako nepříjemný náraz, který nám projede od hlavy až k poslednímu obratli páteře. A přestože po těchto několika hodinách bylo po kapkách spotřebováno jen celkově nepatrné množství vody, efekt tohoto systému by se dal nazvat slovem „drtivý“.
Pravidelnost je základem pákového efektu, kdy se s postupujícím časem násobí efektivita, dopad a dosah prováděné činnosti.
Za jeden den, týden či měsíc nevybudujeme takřka nic. V horizontu roku či několika let se však každý jeden den a každá jedna hodina několikrát znásobí vlivem působení soustav, vstupujících s narůstající křivkou času do procesu. Odložíme-li činnost vedoucí k dosažení cíle o jeden den, posunujeme tím dosažení tohoto cíle nikoli o jeden den, ale o týdny, mnohdy i měsíce.

7) Využití pozitivní motivace
Pozitivní motivace je soustavou příjemných emocí, charakterizovaných touhou. Přichází po bodu zlomu a zaznamenání výraznější progrese jedince, kdy je negativní motivace „nechci prohrát“ samovolně vytlačována a nahrazována motivací pozitivní „chci vítězit“.
Přestože je pozitivní motivace soustavu příjemných emocí, bývá i ona velice často potlačována, a to označením svého klíčového prvku – schopnosti jedince „chtít více“ – prvkem společensky nepřijatelným. Důvody jsou zřejmé:
Schopnost jedince „chtít více“ umožňuje dotyčnému „dobrovolně“ rozvíjet jeho genetický potenciál nad hranicí obecného průměru a vede jej k uvědomění si vlastní hodnoty.
Takové konání ovšem představuje pro okolí jedince reálnou konkurenční hrozbu a znesnadňuje či znemožňuje lacinou vytěžitelnost jedince jeho okolím. V rámci společenské brzdy (viz pozitivní motivace) se tak schopnost jedince „chtít více“ ocitá na černé listině toho, co se „nedělá/nehodí/nelze/je špatné“.  Jedinec řídící se tímto dogmatem, potlačujícím pozitivní motivaci již v zárodku jejího samovolného vzniku, se pak i přes překonání bodu zlomu a dosažení progrese nadále nerozvíjí, nebo se rozvíjí, ale hluboko pod svými možnostmi, čímž dochází opět k jeho degeneraci. Využitelnost a udržitelnost REÁLNÉ pozitivní motivace tak bývá mnohdy otázkou nikoli pevné vůle, ale zejména odvahy jedince.

8) Zvážení vlastní hodnoty
Kdo nezná svoji hodnotu, prodává velice lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Stav neznalosti vlastní hodnoty brání dotyčnému v jeho rozvoji a činí z něj snadno vytěžitelný zdroj, kdy jedinec nepracuje na rozvoji svého potenciálu, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním. Pro okolí jedince bývá tento stav velice výhodný, pro jedince samého však zničující.
Stanovení vlastní hodnoty a vlastní ceny nikdy nenecháváme na jiných. V našem zájmu je, aby ostatní akceptovali naši hodnotu a cenu, nikoli abychom my akceptovali nejnižší nabídky ostatních.

 

J.S.