Emoční inteligence

by

Emoční inteligence je schopnost použití rozumu a logiky k pochopení, naplnění a využití emocí. Zapojuje do vědomých rozhodovacích procesů velmi výkonná podvědomá centra, čímž významně navyšuje efektivní využitelnost mozkové kapacity jedince a jeho celkovou výkonnost.

Lidský mozek disponuje dvěma základními analytickými centry. V každém z nich probíhá vyhodnocování a zpracování informací zcela odlišným způsobem.
Vývojově mladším analytickým centrem je neocortex, kde probíhá analýza stavů a situací na základě logického uvažování. Neocortex tvoří vědomou část lidské psychiky, veškeré pochody této soustavy si tedy jedinec uvědomuje. Informace vzešlé z tohoto systému mají podobu slov, čísel, znaků a obrazů a jejich výsledkem jsou myšlenkové pochody, výpočty a logické závěry.
Vývojově starším analytickým centrem je limbický systém. Limbický systém disponuje nesrovnatelně větší paměťovou a operační kapacitou a rychlostí než neocortex a tvoří podvědomou část lidské psychiky. Pochody této soustavy si jedinec neuvědomuje, výsledek těchto pochodů v podobě prožité emoce však zpravidla ano. Analýza stavů a situací zde probíhá na základě složitého algoritmu, jehož klíčovými parametry jsou: vytváření, porovnávání a spouštění vzorců, a porovnávání stavu konkrétních situací s genetickým potenciálem a přirozeností jedince. Informace pramenící z tohoto systému mají podobu emoce, kterou jedinec prožije a následně si ji může také uvědomit.

Lidská emoce byla velmi dlouhou dobu vnímána odbornou veřejností jen jako jakýsi rušivý element, který je zapotřebí vytěsnit a potlačit, jelikož nám může bránit v dosahování logicky stanovených cílů. V tomto duchu jsme byli také vychováni a naučili se, že neděláme to, co nás činí šťastnými, ale pouze to, co dává v daný okamžik z hlediska logiky smysl.
Místo rozvoje emoční inteligence jsme byli povětšinou vedeni k rozvoji pouze logického uvažování. Logiku jsme nadřadili nad emoce, postavili tyto dvě soustavy proti sobě a vyřadili emoční centra z vědomých rozhodovacích procesů. Touto zásadní chybou jsme přišli o nejsilnějšího hráče v týmu a zároveň si z něj vytvořili soupeře, kterého není možné porazit – lidskou emoci.

Emoce jsou autentickými zprávami, které nám náš mozek vysílá jako zhodnocení stavů a situací, v nichž se nacházíme. Jsou komunikačním mostem mezi podvědomím a vědomím a obsahují informace o naší přirozenosti, předpokladech a genetickém předurčení. Pokud je stav či situace, v níž se nacházíme, v souladu s naší přirozeností, vyšle nám podvědomí zprávu, kterou si uvědomujeme jako emoci pozitivní (příjemnou – radost, pocit naplnění, touha, atd.) V případě, že stav či situace nekoresponduje s naší přirozeností, podvědomí vyšle zprávu, kterou si uvědomujeme jako emoci negativní (nepříjemnou – frustrace, úzkost, lítost, zlost atd.).
Snaha o ignoraci těchto zpráv a potlačování či nahrazování emocí logikou komunikační most mezi podvědomím a vědomím narušuje. Jedinec následně svým nechtěným emocím nerozumí a není schopen využít informací, které nesou, ani významného energetického potenciálu, který každá emoce generuje.

Učinit v klíčové situaci rozhodnutí, které bude dávat smysl jak z hlediska logiky, tak z emočního hlediska, tj. bude v souladu s přirozeností jedince, jeho potenciálem, genetickými vlohami atd., pouze na základě logického předpokladu, bez zapojení výkonných emočních center do vědomých rozhodovacích procesů jedince, je jako hra s ruskou ruletou.

Tento jev je, vzhledem ke stále trvajícímu trendu nahrazování emocí logikou, patrný v mnoha aspektech lidského života. Uveďme si zde dva nejběžnější příklady, kdy je jedinec nucen učinit zásadní rozhodnutí, které bude mít vliv na jeho další život, a to při volbě povolání v rovině pracovní a volbě partnera v rovině vztahové.

Příklad 1) – Volba povolání

Spousta lidí se rozhodne studovat prestižní obor na dobré škole, protože věří, že pak snáze získají dobře placené zaměstnání, společenské postavení a uznání a budou šťastní. Často se stane, že vše vyjde jak má, a dotyční skutečně vystudují prestižní obor na dobré škole, získají dobrou práci, společenské postavení i uznání. Co už se ale tak často nestává, je vyplnění posledního elementu. A tak přestože mají tito schopní lidé veškeré předpoklady být šťastní a měli by být šťastní, nezřídka zjišťují, že tomu tak není. A není to proto, že by si nedokázal vážit.
Rozhodnutí při plánování budoucnosti bylo velmi dobře promyšleno a z logického hlediska dávalo dokonalý smysl. Chybný byl ale předpoklad, že logicky správný výsledek, kterým je dosažení stanoveného cíle, přinese odpovídající emoci. Nepřinese. Emoce totiž z logiky nevychází, jsou na ní nezávislé a v mnoha případech jsou vůči ní zcela rezistentní!
Není-li patřičná emoce, potvrzující genetickou předurčenost jedince k dané činnosti, přítomna na začátku snažení, nebude se vyskytovat v jeho průběhu a dotyčný ji nenajde ani na jeho konci. Velmi často pak dochází k situacím, kdy nadaný jedinec vykonává činnost, kterou sice zvládá a podává v ní i nadprůměrné výsledky, ale která není v souladu s jeho genetickým potenciálem (viz Teorie jedinečnosti). Emoce naplnění, jako potvrzení kompatibility prováděné činnosti s přirozeností dotyčného, se tedy nedostavuje a spolu s ní se nedostavuje ani motivace, jelikož motivace sama je soustavou odpovídajících emocí. Bez motivace se dotyčný musí do prováděné činnosti nutit, což jej stojí nemalé úsilí a promítá se v jeho postupně klesajícím výkonu a celkové kvalitě pracovního i osobního života.

Příklad 2) – Volba partnerů a vztahy

Položíme-li někomu otázku, jak by měl vypadat „ideální“ vztah či „ideální“ partner, většina lidí začne vyjmenovávat vlastnosti, kterými by měl jejich partner disponovat. Nikoliv emoce, které by si přáli ve vztahu cítit, ale vlastnosti, o kterých si myslí, že jsou logickým předpokladem těchto emocí a spokojeného vztahu. Kromě skutečnosti, že emoce nevychází z logiky, má selekce partnerů založená na logickém předpokladu další hrubý nedostatek: Logická soustava je proti té emoční velice zjednodušená a zobecněná.
Jak jsme si popsali v psychologii asociačních vzorců, veškeré analýzy a porovnávání probíhají vždy nejprve na úrovni podvědomí, jehož centra disponují mnohem větší operační i paměťovou kapacitou a rychlostí než centra vědomá. Podvědomá centra dále obsahují velice účinný vyhledávač, který pracuje s informacemi, které do něj vkládáme. Co do tohoto vyhledávače vložíme, s tím bude náš mozek pracovat při analýze, vyhledávání a vyhodnocování situací (a samozřejmě lidí).
Vložíme-li do svého vyhledávače logický termín: „Chci hodného partnera.“, bude náš mozek automaticky vyhledávat a upozorňovat nás na všechny potencionální partnery, kteří se jeví jako: hodní, neškodní, nikoliv nebezpeční… a to včetně slabochů, zbabělců, atd.
Pokud však vložíme do svého vyhledávače emoční termín: „S partnerem se chci cítit v bezpečí.“, bude náš mozek pracovat podle rozsáhlého emočního algoritmu. Při kontaktu s ostatními lidmi pak již v našem podvědomí okamžitě proběhne analýza, porovnávající emoce, které v nás dotyčný vyvolává, s emocí v našem „vyhledávači“.  Do „dalšího kola“ našeho výběru se pak dostávají pouze jedinci, kteří splňují náš emoční požadavek, nikoli všichni ti, kdo jen logicky vypadají, že by jej mohli splňovat.

Je zřejmé, že emoční algoritmus je mnohem složitější a dokonalejší, než jednoduchý a obecný algoritmus logiky. Na úrovni podvědomí lidský mozek zachytí i velice nepatrné okolní nuance, jako jsou drobné změny mimiky jiné osoby, tón a posazení jejího hlasu, držení těla atd. Tyto drobné nuance, které bez rozvinuté EQ vnímáme jako nějaký neurčitý „asi“ pocit, jsou ve skutečnosti nesmírně cennými zprávami o osobě, s níž jsme v kontaktu, s níž hovoříme nebo kterou pozorujeme. Tyto nuance jsou totiž „čistými“ reakcemi dotyčné osoby, tedy reakcemi, které není možné „ohlídat“ vůlí (viz psychologie AV a ovladatelnost chování) a které jsou autentickým projevem osobnosti dotyčného.
S rozvojem emoční inteligence se stávají tyto drobné niance nikoliv drobnými a jsou vnímány nikoli jako „asi“ pocit, ale jako vykřičníky na koncích vět a zřetelné informativní zprávy o osobnosti dotyčného.

Lidská emoce má také další, neméně důležitou funkci – je nosičem energie. Nebavíme se zde však o nějaké „pseudoenergii“ spirituálního charakteru, tuto otázku přenechme filosofům. Řeč je o reálné energii, která je uvolňována s každou prožitou emocí, kdy dochází ke spuštění řetězce psychických a somatických procesů, mezi něž patří vyplavení celé řady hormonů, jako je adrenalin, noradrenalin, dopamin, serotonin atd., zrychlení srdeční činnosti, dilatace cév, rychlejší práce mozku, přesun krve mezi orgány atd.
Energie obsažená v emoci, ať již se jedná o hněv, strach či touhu, má ve vědomí jedince jediný úkol: přimět jej k akci. K akci, která má vést ke změně stavu situace, kterou dotyčný právě prožívá, nebo k jejímu udržení (udržení ve smyslu stálé progrese, jelikož reálná stagnace v naší soustavě neexistuje, resp. znamená degeneraci). Čím silnější je emoce, tím naléhavější je žádost mozku k učinění patřičných kroků k udržení či změně stavu konkrétní situace, v níž se jedinec nachází.

Emoce, přestože mohou být pozitivní (příjemné) i negativní (nepříjemné), zde nejsou za trest či za odměnu. Mnohdy je tak ale vnímáme a označujeme si je slůvky „dobré“ a „špatné“. Snaha zasloužit si nebo si vymyslet pozitivní, tedy „ty dobré“ emoce, působí na naši psychiku zajisté ničivě. Snaha nevnímat a potlačit negativní, tedy „ty špatné“ emoce, je pak přímou cestou do propasti utrpení.
Jsou to totiž právě negativní emoce, které obsahují nejvíce informací, nejvíce energie a mají největší potenciál přinutit nás posunout se dál, začít dělat věci jinak, a neodkladně jednat. Z hlediska evoluce jsou negativní emoce poslední a nejsilnější výzvou před zánikem jedince, rodu či celého druhu. Negativní emoce prožíváme v situacích, které nekorespondují s naší přirozeností, našimi předpoklady, vlohami a naším genetickým potenciálem.

Potlačováním negativních emocí nejenže nevyužíváme jejich značný potenciál a otáčíme se zády ke svému podvědomí, ale zároveň, a to je nejsmutnější, se ve prospěch chvilkové úlevy připravujeme o možnost být REÁLNĚ šťastní.
Nenaplněné a potlačené emoce nikam „nezmizí“, stejně jako nezmizí energie s nimi spojená. Není-li tato energie využita konstruktivně k pozitivní či negativní motivaci jedince a kroků vedoucích k progresi jedince, působí destruktivně na jedince samého i na jedince, skupiny a soustavy s ním provázané.

Emoční inteligence je schopnost využití obou polarit emocí (viz Motivace) a energie z nich pramenící k progresi jedince. Sloučení příbuzných emocí v soustavu pozitivní či negativní motivace a akcelerace těchto emočních pochodů volními vlastnostmi jedince tyto vlastnosti zefektivňuje a vede k synchronizaci a rekuperaci energetických zdrojů jedince. Schopnost jednotlivé emoce rozlišovat, přiřazovat jim různou prioritu a identifikovat jejich původ a význam, dává jedinci možnost využití jejich značného informačního potenciálu a zapojuje výkonná emoční centra mozku do vědomých rozhodovacích procesů jedince.

Lidská emoce je vždy konečným hodnotitelem veškeré snahy a konání jedince. Současně je také vždy jediným důvodem veškeré snahy a konání jedince. Člověk začne (či přestane) vykonávat určitou činnost, ať již se jedná o vstávání ráno z postele, výkon práce, či nákup produktu, vždy na základě emoce. Emoční inteligence a znalost emočních procesů má proto své pevné místo také v obchodní rovině, kde je zejména v oblasti marketingu a reklamy elementem rozhodujícím o úspěšnosti nabízeného produktu či služby. Pochopení emočních pochodů a emočních požadavků cílové skupiny zákazníků a schopnost danou emoci navázat na produkt či službu je v oblasti obchodu zásadní, jelikož zákazník si nikdy nekupuje produkt nebo službu, ale emoci s produktem či službou spojenou.

J.S.