Příklad: Využitelnost negativní motivace v pracovní rovině

by

Jako příklad využitelnosti negativní motivace v rovině pracovní si uveďme dvě soustavy s identickými parametry genetického potenciálu, ale rozdílným využitím potenciálu emočního.

V první soustavě hraje hlavní roli osoba pana Mrkvičky. Ten přichází každý den z práce domů nevrlý, bez nálady, bez jakékoliv energie. V práci si vede uspokojivě, přesto jej činnost, kterou vykonává, nenaplňuje a mnohdy má pocit, že jej doslova ubíjí. Po příchodu domů ztěžka dosedá na pohovku, zapíná televizi a nalévá si něco ostřejšího, aby si vyčistil hlavu a přišel na jiné myšlenky. Večer uteče jako voda, pan Mrkvička jde spát a další den znamená stejný scénář. Jedinou změnou je pouze množství pociťované energie, které je vždy o něco méně než den předchozí. Pan Mrkvička se chce cítit lépe a v práci svoji výkonnost zvyšovat, proto se snaží pozitivně se motivovat a říká si: „To bude dobré, práce není zase tak špatná a náročná a příští měsíc si udělám radost a za prémie si koupím nové hodinky.“
Pan mrkvička mylně předpokládá, že se potlačováním negativních pocitů začnou dostavovat pocity pozitivní a s nimi související pozitivní motivace. Dalším mylným předpokladem je, že zvýšením své výkonnosti a dosahováním lepších výsledků a vyššího finančního ohodnocení dosáhne pocitu naplnění. Tento předpoklad by byl správný, ale pouze v případě, kdy by pan Mrkvička vykonával činnost, která je v souladu s jeho genetickým potenciálem, a zvýšení výkonnosti by tím pádem znamenalo rozvoj a naplňování tohoto potenciálu. To se však neděje, na což jej upozorňují stále sílící negativní emoce.   

Druhá soustava se z počátku svými základními údaji od té první příliš neliší. V hlavní roli je zde pan Cibulka, který přijde domů z té stejné práce jako pan Mrkvička. I pan Cibulka přijde bez nálady, unavený a bez energie. I jeho ubíjí práce, kterou vykonává a též ztěžka dosedá na pohovku. Sotva si však vydechne, začne mít divný pocit vtíravé marnosti, která pomalu přerůstá ve zlost. Po minutě sezení už to pan Cibulka nevydrží a se slovy: „No nic…“ se zvedá z pohovky a rázným krokem si to namíří ke svému psacímu stolu. Vytáhne ze zásuvky popsaný štos papírů, energicky jej přemístí na svůj psací stůl, za nějž pak usedne, a začne listovat. Večer uteče jako voda a pan Cibulka jde spát. Ovšem o dvě hodiny později než pan Mrkvička. Další den znamená i pro pana Cibulku ten stejný scénář, jen množství pociťované energie se nesnižuje, ale má naopak tendenci vzestupnou.

Takto fungují obě soustavy po dobu tří let. Přesně tak dlouho trvalo panu Cibulkovi, než dokončil školu, která je podmínkou pro výkon zaměstnání, jež je v souladu s jeho genetickým potenciálem. Se současnou prací „seknout“ nemohl z finančních důvodů, takže studovat musel při práci po večerech. Jak to dokázal? Co jej vždy přimělo vstát z pohovky a jít se připravovat ke zkoušce? Pozitivní motivace nikoli, jelikož vidina vystudované školy se nacházela v daleké nejisté budoucnosti, a tudíž neměla dostatečný emoční a tím pádem ani energetický potenciál. Motivace typu: „To zvládnu, za tři roky se mi splní můj sen…,“ zkrátka nefunguje a vždy se zastaví u slova „sen“.

Onou hybnou silou pana Cibulky byla motivace negativní, pramenící z pocitů, které pan Cibulka zažíval den co den při návratu z práce. Pocitů, které působily ihned v daný okamžik a velikou silou a které mu neustále připomínaly, že situace, v níž se nachází, je pro něj zcela nepřijatelná. Pan Cibulka nevěděl, jestli školu dokončí a jak vše dopadne, nevlastnil křišťálovou kouli. Motivační věta, kterou si zčásti nahlas pronesl, když se zvedal z pohovky, tedy zněla: „No nic, jdu se učit, protože cokoliv jiného je jen ztráta času a prodlužuje dobu, po kterou musím setrvat v situaci, v níž se právě nacházím, v níž být nechci a nebudu. Už teď v ní setrvávám mnohem déle, než je pro mne únosné!“

Současná práce, jež v obou našich představitelích vyvolávala nepříjemné emoce, představovala ve skutečnosti růstový faktor a zdroj energie. Pan Cibulka byl schopen tohoto růstového faktoru využít, pan Mrkvička nikoliv.

S každou další úspěšně složenou zkouškou se u pana Cibulky postupně a samovolně mění poměr negativních a pozitivních emocí, a to ve prospěch těch pozitivních. Negativní emoce, spojené v negativní motivaci: „takhle nechci žít“, přechází s rostoucí progresí a změnou stavu v emoce pozitivní, spojené v pozitivní motivaci: „v tomto chci patřit k nejlepším“.

Jakmile začne jedinec vykonávat činnost, odpovídající jeho genetickému potenciálu a není-li sražen společenskou brzdou, chce více a nadále se rozvíjí, nemá jeho mozek důvod ke spuštění nouzového mechanismu negativní motivace. Ta se začne dostavovat v okamžiku, kdy mechanismus motivace pozitivní selže a dotyčný přestává naplňovat svůj genetický potenciál.

J.S.

Pozn.: Příklad se studiem byl uveden pro svoji přímou strukturu. V praxi se pak setkáváme s dalšími možnostmi řešení jako je paralelní budování vlastního projektu, značky či podniku atd.

Doslov: Představme si inteligentního člověka, jemuž dáme za úkol absurdní činnost: pozorování hromádky hnoje za oknem. I když mu za tuto činnost poskytneme štědrý honorář a budeme jej motivovat jeho navýšením, pokud vydrží pozorovat tuto hromádku déle, není těžké si domyslet, jak se bude dotyčný cítit za týden, za měsíc nebo za rok vykonávání této činnosti. Nezáleží na tom, že práce není těžká, že sedí v teple, ani na tom, kolik dostane zaplaceno. Je-li vykonávaná činnost v rozporu s přirozeností jedince a nenaplňuje jeho genetický potenciál, dotyčný bude vždy trpět.

J.S.