Motivace

by

Motivace je z hlediska evoluce jedním ze základních mechanismů zajišťujících přežití a rozvoj jedince, rodu i druhu. Jedná se o soustavu emocí spojených v konstruktivně využitelnou veličinu, kterou známe ve dvou polaritách. Pozitivní motivaci vnímáme jako touhu, zatímco negativní motivaci jako bolest a utrpení.

Příčinou všeobecného nedostatku reálné motivace není její faktická absence, ale masivní potlačování v obou jejích polaritách. Zatímco negativní motivace je potlačována zejména z důvodu své „nepříjemnosti“, k potlačování pozitivní motivace dochází z důvodu její kolektivní „nevhodnosti“ (viz společenská brzda).

V prostředí záměrného potlačování obou polarit reálné motivace se pak setkáváme se společensky přijatelnými náhražkami v podobě pseudo-motivačních hesel o tom, jak „změnou sebe dosáhneme čehokoliv“, jak je zapotřebí „věřit a pozitivně přemýšlet“, jak má být „každý rád za to, co má“ atd.
Nehledě k tomu, že tato hesla bývají v přímém rozporu se základními principy jedinečnosti i logiky, je zapojení volních vlastností jedince k vytvoření iluze motivace naprostým nepochopení funkce reálné motivace. Jejím účelem není zpříjemnit jedinci den, ale přinutit jej k akci!

Motivace je významným zdrojem energie, která se uvolní v důsledku prožití emocí v motivaci obsažených. Tuto energii (vzpomeňme si např. na hněv, radost, strach atd.) nelze nahradit logikou ani pevnou vůlí. Logika i pevná vůle energii spotřebovávají, nikoli generují. Snaha motivaci „vymyslet“ nebo vynutit pak vede jen k rychlejšímu vyčerpání dotyčného s následným snížením jeho výkonu i celkové kvality jeho života.
Jsou-li naopak rozumové a volní vlastnosti člověka využity k analýze a následné akceleraci autentických emočních a motivačních pochodů – bez ohledu na jejich „příjemnost“ či „nepříjemnost“, dochází k synchronizaci a rekuperaci energetických zdrojů dotyčného s křivkou jeho výkonu nikoli sestupnou, ale vzestupnou.


Negativní motivace

Z hlediska evoluce je negativní motivace důrazným upozorněním před blížící se či probíhající degenerací jedince a také nejsilnějším prvkem, majícím dotyčného přinutit k akci. Emoce, obsažené v této polaritě, nesou čistě záporné informace a oznamují člověku, že současný stav nekoresponduje s jeho přirozeností a genetickým potenciálem. Konkrétní podoba negativní motivace se nám ve vědomí zobrazuje jako zpráva typu: „tohle se mi nelíbí, tohle nechci“.

Negativní motivace je soustavou mnohdy krajně nepříjemných emocí, což je také její účel. Sama o sobě je totiž mnohem nepříjemnější než následná konstruktivní činnost, vedoucí ke změně stavu či situace, z níž vychází. Není-li potlačena, je přítomna neustále a v každém okamžiku, čímž jedince doslova „hrne“ vpřed. Po zaznamenání výraznější progrese pak začíná být samovolně nahrazována motivací pozitivní, přičemž se během procesu progrese tyto dvě soustavy navzájem prolínají.

Spuštění negativní motivace je zahájeno bodem zlomu, kdy se negativní emoce dotyčného spojí a transformují v konstruktivně využitelnou veličinu. Tato fáze je pro dotyčného velmi náročná a znamená pro něj konfrontaci s pocity, kterým se doposud bránil a které potlačoval.

K bodu zlomu dochází v okamžiku, kdy jedinec zažívá pocity natolik nepříjemné, že mu nezbývá nic jiného, než začít jednat, aby se jich zbavil. Pokud jedinec tyto nepříjemné pocity potlačuje, odsouvá tím bod zlomu. Nezřídka se pak stává, že dotyčný dojde k bodu zlomu až v okamžiku selhávání jeho fyzického a psychického aparátu, tedy v okamžiku, kdy lidově řečeno „udeří hlavou o beton“. Nechat situaci zajít takto daleko je ale velice riskantní, jelikož následky mohou být – a také často bývají – nevratné, v podobě ušlého času, ušlých příležitostí, psychických a emočních zranění atd.
V zájmu jedince je, aby k bodu zlomu došlo co nejdříve. Toho lze dosáhnout rozšířeným rozvojem emoční inteligence, kdy si jedinec vypěstuje zvýšenou senzitivitu k negativním emocím, které nepotlačuje, ale naopak akceleruje a využívá jejich značného energetického potenciálu ke změně stavu konkrétní situace.

Příklad: využitelnost negativní motivace v osobní rovině: zde

Využití negativní motivace je aplikovatelné na všechny oblasti lidského života. Ani u negativní motivace – stejně jako u pozitivní – nefunguje vymýšlení si. Pokud jsem se stavem či situací spokojený, nebude fungovat, když si začnu vnucovat, že nejsem, jen proto, že „bych neměl být“. Pokud dané emoce v konkrétní situaci necítím, nedá se nic dělat a musím se – bez ohledu na „trend“ či názor okolí – zaměřit na změnu stavu situace tam, kde přítomny jsou. Využít mohu vždy jen emoce, které cítím, které existují.

Negativní prvky v našich životech, i když nám zpočátku nemusí dávat smysl, mají ve skutečnosti úlohu růstových faktorů. Je zdánlivým paradoxem, že těchto růstových faktorů a komplexně celé negativní motivace lze využít pouze za předpokladu pozitivního myšlení.

Pozitivní myšlení ovšem neznamená potlačit negativní emoce a namluvit si něco, co chci, aby byla pravda, a následně věřit, že se to pravdou stane. Pozitivní myšlení také neznamená, že když budu vykonávat tu stejnou činnost tím stejným způsobem, jen „radostněji“ a „pozitivněji“ s nuceným úsměvem na tváři, nějak se to zlepší. Pozitivní myšlení je schopnost vidět příležitost tam, kde jiní vidí problém. Je to schopnost vytěžit z každé, i sebevíce nepříjemné a bolestivé situace maximální potenciál a posunout se díky ní dál ve prospěch svůj a případně také ve prospěch se mnou provázaných soustav, jedinců či skupin.

Příklad: využitelnost negativní motivace v pracovní rovině: zde

Pozitivní motivace

Pozitivní motivace se dostavuje po zaznamenání prvních znaků progrese a úspěchu, kdy se původní negativní motivace – „nechci“ (např. prohrát, takto žít atd.) mění na motivaci pozitivní – chci“ (např. vítězit, rozšířit působnost atd).

Pozitivní motivaci zažíváme jen v případě, kdy činnost, kterou vykonáváme, naplňuje náš genetický potenciál a je tedy v souladu s naší přirozeností. Prožitím příjemných emocí, obsažených v pozitivní motivaci, dochází opět k uvolnění značného množství energie, která má sloužit k udržení vzestupné tendence stavu, resp. k jeho další progresi (progrese je nutnou podmínkou, jelikož stagnace znamená v naší soustavě degeneraci). V případě, kdy činnost, kterou člověk vykonává, již nesplňuje nároky na jeho rozvoj, lidově říkáme, že taková činnost nebo situace již „nemá dotyčnému co dát“, se pozitivní motivace vytrácí.

Pozitivní motivace je veličinou, jíž bývá velmi často manipulováno, a to v obou směrech. Na jedné straně dochází k pokusům o její vymýšlení a vynucování, na straně druhé k paradoxní snaze o její potlačování.

Snaha vymyslet a vynutit si pozitivní motivaci je navzdory očekávání velmi kontraproduktivní. Nejenže takto „vyrobená“ pseudo-motivace, na rozdíl od té reálné, člověku žádnou energii nepřináší, zapojení rozumových a volních vlastností k jejímu vymýšlení či vynucování energii dotyčnému naopak znatelně vyčerpává. Děje-li se tak v situacích, kdy se člověk ocitá na samém začátku procesu progrese nebo na okraji hrozící, či dokonce probíhající degenerace, znamenají pokusy o „vyrobení“ pozitivní motivace nemožnost využití značného potenciálu motivace negativní, kterou má dotyčný v tu chvíli k dispozici (viz.: 8 bodů progrese)

Pravým opakem, avšak neméně rozšířeným, je paradoxní snaha o potlačování reálné pozitivní motivace. K tomuto jevu dochází zejména prostřednictvím společenské brzdya to označením klíčového prvku pozitivní motivace – touhy jedince chtít více jako prvku společensky nepřijatelného.

Chtít více je elementární přirozeností každého živého organismu této planety a umožňuje „dobrovolně“ rozvíjet genetický potenciál jedince nad hranicí obecného průměru a redukovat objem utrpení dotyčného na „nutné minimum“ . Se schopností „chtít více“ je též úzce spjata znalost vlastní hodnoty.

Atributy reálné pozitivní motivace však představují i významnou konkurenční hrozbu a znalost vlastní hodnoty ztěžuje nebo znemožňuje levnou vytěžitelnost jedince okolím. Díky tomu se touha člověka „chtít více“ pravidelně ocitá na černé listině toho, co „se nedělá“, co „nelze“ a co je „špatné“. Kdo se dle těchto „pravidel“ jen odváží chtít více, a překročit společensky stanovenou laťku průměrnosti, bývá v rámci společenské brzdy označen za sobeckého, bezohledného a nenasytného.

Pozn.:
Pro spoustu lidí v okolí člověka může být velice výhodné, když dotyčný nechce více. Když si myslí, že chtít více je špatné nebo že to nelze. Tito lidé z okolí dotyčného pak přirozeně nemají důvod dávat mu více, a mnohdy toho ani nejsou schopni. Dotyčný s myšlenkou/vzorcem „chtít více je špatné“ s nimi přesto setrvává v pracovních, přátelských a partnerských vztazích, ze kterých tito lidé snadno těží bez nutnosti dávat, a zároveň beze strachu, že by o dotyčného – o svůj levný „zdroj“ – mohli přijít.

Snižování a zpochybňování hodnoty jedince je druhým mlýnským kamenem společenské brzdy, spolehlivě drtícím nástup pozitivní motivace již v jejím počátku. Kdo nezná svoji hodnotu, prodává velice lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Člověk, neznající svoji hodnotu, nemá žádný důvod – natož pak motivaci, rozvíjet svůj potenciál, a nepředstavuje tudíž pro okolí žádnou „hrozbu“. Nepracuje na sobě, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním. V domnění, že nemá nárok chtít více a nezaslouží si více, jej ani nenapadne chtít více. I tato situace je samozřejmě pro spoustu lidí v okolí dotyčného velice výhodná.

Za daných okolností, v prostředí záměrného potlačování reálné pozitivní motivace, vznikají v podvědomí člověka již od dětství asociační vzorce typu: „chtít více je sobecké/bezohledné/špatné/nelze“. Tyto vzorce ovlivňují nejen chování a rozhodování dotyčného, ale také jeho prožívání a celkovou výkonnost a kvalitu pracovního i osobního života. Dosáhne-li člověk s výše uvedeným typem asociačního vzorce nějakého úspěchu či životní progrese, nepokračuje nadále v jejím rozvíjení a rozšiřování vůbec, nebo pokračuje tempem hluboko pod hranicí svého potenciálu. Velice záhy se tedy dostaví relativní stagnace, která okamžitě přechází v degeneraci a ztrátu jak pozitivní motivace, tak souvisejících pozitivních emocí a s nimi spojené energie.

Pozitivní motivace je stejně, jako motivace negativní, aplikovatelná na celou oblast lidského života včetně roviny pracovní a roviny vztahů.

Spousta z vás si již nyní jistě klade zásadní otázku: „Kde je hranice?“. „Kolik nebo jak moc je již dost?“.

Představme si, že tuto otázku položíme špičkovému sprinterovi: „Jak rychle chceš uběhnout 100 metrů?“. „Je 12 vteřin už moc rychle, takže budeš běhat za 13, i když máš na jedenáct?“ Dlouhou dobu bylo považováno za nemožné uběhnout 100 metrů pod deset vteřin. Dnes je světový rekord 9,58 s. Je to moc nebo málo? Nebo to „stačí“?

Neexistuje univerzální hranice, která by platila pro všechny, protože ani člověk není univerzální (viz.: teorie jedinečnosti). Vše je záležitostí přirozenosti jedince a z ní plynoucích priorit (viz.: 8 bodů progrese)

Pro někoho může kupříkladu znamenat „dost“ peněz stav finanční nezávislosti. Pro jiného mohou být peníze a jejich vydělávání a „točení“ životní vášní bez limitu podobně, jako je pro sprintera bez limitu jeho časomíra nebo pro vzpěrače hmotnost činky. Ani v osobní rovině nelze stanovit univerzální dogma. I zde může například více lásky pro někoho znamenat více paralelních mileneckých vztahů, zatímco pro jiného znamená více lásky více společných zážitků s milovanou osobou, více důvěry, prohloubení vztahu atd. V oblasti mezilidských vztahů pak platí více než kde jinde přísloví: „Každému co jeho jest“

S reálnou pozitivní motivací a uvědoměním si, že chci, mohu a zasloužím si více, přichází na řadu vedle otázky priorit také otázka mezilidské kompatibility. Ta obnáší mnohem pečlivější volbu činností, kterým se věnuji a mnohem pečlivější výběr lidí, jimž věnuji svůj čas, energii a pozornost.

J.S.

Doslov:
Významnou roli v udržitelnosti pozitivní motivace hraje prevence a zde se nám nabízí přímá paralela s fyzickou stránkou. V případě tělesného zdraví sportujeme, užíváme vitamíny, dodržujeme hygienu atd. Nestačí nám, že dnes nejsme nemocní či nemohoucí. Chceme se cítit dobře, líbit se, být svěží a silní… a tak do svého zdraví a vzhledu investujeme mnohem více, než vyžaduje status „nebýt nemocný“. Pečujeme o své vlasy, nehty, pleť, postavu… Čím více chceme a konáme, tím se cítíme lépe a zároveň se tím více vzdalujeme hranici nemoci a nemohoucnosti.
S psychickou, emoční i osobní rovinou je to stejné jako s tou fyzickou. Pokud nám bude stačit pouhý status „nejsem na dně“, stále se budeme na hranici dna nacházet. To ale nikdo nechce, jelikož je to v přímém rozporu s naší přirozeností. Chceme být šťastní, chceme být úspěšní a respektovaní, chceme být milováni. Nejen „trošku“ nebo „jako“, ale doopravdy a jak nejvíce je to jen možné. To je naše přirozenost, i když to ne vždy a ne všem bude znít „příjemně“