Motivace

by

Motivace je z hlediska evoluce základním mechanismem zajišťujícím přežití a rozvoj jedince, rodu i druhu. Jedná se o soustavu emocí spojených v konstruktivně využitelnou veličinu, kterou známe ve dvou jejích polaritách. Pozitivní motivaci vnímáme jako touhu, zatímco negativní motivaci jako bolest a utrpení.

Příčinou všeobecného nedostatku reálné motivace není její faktická absence, ale její masivní potlačování v obou jejích polaritách. Zatímco negativní motivace je potlačována zejména z důvodu své „nepříjemnosti“, k potlačování pozitivní motivace dochází z důvodu její „nevhodnosti“ a to zejména prostřednictvím společenské brzdy.

V prostředí záměrného potlačování obou polarit reálné motivace se pak setkáváme s jejími společensky přijatelnými náhražkami v podobě pseudo-motivačních hesel o tom, jak „změnou sebe dosáhneme čehokoliv“, jak je zapotřebí „věřit a pozitivně přemýšlet“, jak má být „každý rád za to, co má“ atd.
Nehledě k tomu, že tato hesla bývají v přímém rozporu se základními principy jedinečnosti i logiky, metoda vykonávání té stejné činnosti, jen „radostněji“ s nuceným úsměvem na tváři a vírou, že pokud tento nucený úsměv udržím dostatečně dlouho, dojdu satisfakce a věci se zlepší, zkrátka nefunguje. Zapojení volních vlastností jedince k vytvoření a vynucení iluze motivace je naprosté nepochopení funkce reálné motivace, jejímž účelem není zpříjemnit jedinci den, ale přinutit jej k akci!

Motivace je významným zdrojem energie, která se uvolní v důsledku prožití emocí v motivaci obsažených. Tuto energii (vzpomeňme si např. na hněv, touhu, strach atd.) nelze nahradit logikou ani pevnou vůlí jedince. Logika i pevná vůle energii spotřebovávají, nikoli generují. Disponujeme jimi, abychom dokázali překonávat překážky, měnit stávající realitu a naplňovat potenciál existujících emočních a motivačních pochodů, nikoli abychom si tyto pochody vymýšleli a vynucovali.  Snaha motivaci „vymyslet“ nebo vynutit vede jen k rychlejšímu vyčerpání dotyčného s následným snížením jeho výkonu i kvality jeho života.
Jsou-li naopak rozumové a volní vlastnosti jedince využity k analýze a následné akceleraci autentických emočních a motivačních pochodů – bez ohledu na jejich „příjemnost“ či „nepříjemnost“, dochází k synchronizaci a rekuperaci energetických zdrojů jedince s křivkou jeho výkonu nikoli sestupnou, ale vzestupnou.


Negativní motivace

Z hlediska evoluce je negativní motivace důrazným upozorněním před blížící se či probíhající degenerací jedince a také nejsilnějším prvkem, majícím dotyčného přinutit k akci. Emoce, obsažené v této polaritě, nesou čistě záporné informace a oznamují dotyčnému, že současný stav věcí nekoresponduje s jeho přirozeností a genetickým potenciálem. Konkrétní podoba negativní motivace se ve vědomí jedince zobrazuje jako zpráva typu: „tohle se mi nelíbí, tohle nechci“.

Negativní motivace je soustavou mnohdy krajně nepříjemných emocí, což je také její účel. Sama o sobě je totiž mnohem nepříjemnější než následná konstruktivní činnost, vedoucí ke změně stavu či situace, z níž tyto negativní emoce a motivace vychází. Není-li potlačena, je přítomna neustále a v každém okamžiku, čímž jedince doslova „hrne“ vpřed. Po zaznamenání výraznější progrese pak začíná být samovolně nahrazována motivací pozitivní, přičemž se během procesu progrese tyto dvě soustavy navzájem prolínají.

Spuštění negativní motivace je zahájeno bodem zlomu, kdy se negativní emoce dotyčného spojí a transformují v konstruktivně využitelnou soustavu negativní motivace. Tato fáze je pro dotyčného velmi náročná a znamená pro něj konfrontaci s pocity, kterým se doposud bránil a které potlačoval.

K bodu zlomu dochází v okamžiku, kdy jedinec zažívá pocity natolik nepříjemné, že mu nezbývá nic jiného, než začít jednat, aby se jich zbavil. Pokud jedinec tyto nepříjemné pocity potlačuje, odsouvá tím bod zlomu. Nezřídka se pak stává, že dotyčný dojde k bodu zlomu až v okamžiku selhávání jeho fyzického a psychického aparátu, tedy v okamžiku, kdy lidově řečeno „udeří hlavou o beton“. Nechat situaci zajít takto daleko je ale velice riskantní, jelikož následky mohou být – a také často bývají – nevratné, v podobě ušlého času, ušlých příležitostí, psychických a emočních zranění atd.
V zájmu jedince je, aby k bodu zlomu došlo co nejdříve. Toho lze dosáhnout rozvojem emoční inteligence, kdy si jedinec vypěstuje zvýšenou senzitivitu k negativním emocím, které nepotlačuje, ale sám je využívá a transformuje v konstruktivní negativní motivaci. (pozn.: Pokud nám začne doutnat rukáv, také neotočíme hlavu a nepředstíráme, že se nic neděje, abychom následně situaci řešili, až když bude celé naše tělo v plamenech.).

Prožitím emocí, obsažených v negativní motivaci, se uvolní značné množství energie, která má sloužit ke změně stavu konkrétní situace. Čím kritičtější je z pohledu přirozenosti dotyčného situace, tím silnější (v případě negativní motivace tím nepříjemnější) je emoce a tím více se této energie uvolní.

Příklad: využitelnost negativní motivace v osobní rovině: zde

Využití negativní motivace je aplikovatelné na všechny oblasti lidského života. Ani u negativní motivace – stejně jako u pozitivní – nefunguje vymýšlení si. Pokud jsem se stavem či situací spokojený, nebude fungovat, když si začnu vnucovat, že nejsem, jen proto, že „bych neměl být“. Člověk, pro nějž není např. vzhled jednou z absolutních priorit, nemusí zažívat žádné negativní emoce při pohledu do zrcadla, ať vypadá jakkoliv. Pokud dané emoce v konkrétní situaci necítím, nedá se nic dělat a musím se – bez ohledu na „trend“ či názor okolí – zaměřit na změnu stavu situace tam, kde přítomny jsou. Využít mohu vždy jen emoce, které cítím, které existují.

Negativní prvky v našich životech, i když nám zpočátku nemusí dávat smysl, mají ve skutečnosti úlohu růstových faktorů. Je zdánlivým paradoxem, že těchto růstových faktorů a komplexně celé negativní motivace lze využít pouze za předpokladu pozitivního myšlení.

Pozitivní myšlení ovšem neznamená potlačit negativní emoce a namluvit si něco, co chci, aby byla pravda, a následně věřit, že se to pravdou stane. Pozitivní myšlení také neznamená, že když budu vykonávat tu stejnou činnost tím stejným způsobem, jen „radostněji“ a „pozitivněji“ s nuceným úsměvem na tváři, nějak se to zlepší. Pozitivní myšlení je schopnost vidět příležitost tam, kde jiní vidí problém. Je to schopnost vytěžit z každé, i sebevíce nepříjemné a bolestivé situace maximální potenciál a posunout se díky ní dál ve prospěch svůj a případně také ve prospěch se mnou provázaných soustav, jedinců či skupin.

Příklad: využitelnost negativní motivace v pracovní rovině: zde

Pozitivní motivace

Pozitivní motivace je soustavou příjemných emocí. Dostavuje se v okamžiku, kdy mozek jedince zaznamená výraznější progresi stavu. Pozitivní motivace pozvolna přechází z motivace negativní a v průběhu procesu progrese jedince se tyto dvě soustavy prolínají. Po zaznamenání prvních znaků progrese a úspěchu se negativní motivace: „nechci“ (např. prohrát, takto žít atd.) mění na motivaci pozitivní: chci“ (např. vítězit, rozšířit působnost atd).

Pozitivní motivaci zažíváme jen v případě, kdy činnost, kterou vykonáváme, naplňuje náš genetický potenciál, a je tedy v souladu s naší přirozeností. Prožitím příjemných emocí, obsažených v pozitivní motivaci, dochází opět k uvolnění značného množství energie, která má sloužit k udržení tendence stavu situace, resp. k její další progresi (progrese je nutnou podmínkou, jelikož stagnace znamená v naší soustavě degeneraci). V případě, kdy činnost, kterou jedinec vykonává, již nesplňuje nároky na jeho rozvoj, lidově říkáme, že taková činnost nebo situace již „nemá dotyčnému co dát“, se pozitivní motivace vytrácí.

Pozitivní motivace je veličinou, jíž bývá velmi často manipulováno, a to v obou směrech. Na jedné straně dochází k masivní snaze o její potlačení vyloučením jejího klíčového prvku a na straně druhé ke snaze pozitivní motivaci si „vymyslet“, a nahradit tak tento prvek, případně nepohodlné negativní emoce, logikou.

Snaha vymyslet si a vynutit pozitivní motivaci je ovšem velmi kontraproduktivní. Nejenže vymyšlená a vynucená pozitivní motivace, na rozdíl od té reálné, žádnou energii nepřináší, zapojením volních vlastností jedince k jejímu vymýšlení, vynucování či nahrazování negativních emočních pochodů jedince, energii naopak znatelně vyčerpává. Velmi časté jsou snahy o vymýšlení pozitivní motivace ve fázi, kdy se jedinec ocitá na samém začátku procesu progrese nebo na okraji hrozící, či dokonce probíhající degenerace. V této fázi znamená vymýšlení si a vynucování pozitivní motivace nejen významnou ztrátu energie, ale také znemožňuje využití značného potenciálu negativní motivace, který má jedinec v tu chvíli k dispozici (viz.: 8 bodů progrese)

Jen zdánlivě absurdní je masivní snaha o potlačování pozitivní motivace. K tomuto jevu dochází zejména prostřednictvím společenské brzdy, a to označením klíčového prvku pozitivní motivace jako prvku společensky nepřijatelného. Společenská brzda byla vyvinuta většinovou částí společnosti, která je tvořena průměrnými (průměr = většina) a podprůměrnými jedinci, z důvodu jejich vlastní ochrany.

Základní veličinou a oním klíčovým prvkem pozitivní motivace je schopnost jedince „chtít více“. Chtít více je elementární přirozeností každého živého organismu na této planetě a umožňuje „dobrovolně“ rozvíjet genetický potenciál jedince nad hranicí obecného průměru, a tím snížit na „nutné minimum“ objem utrpení dotyčného. Se schopností jedince „chtít více“ je také úzce spjata znalost vlastní hodnoty.

Touha a schopnost jedince „chtít více“ je však také reálnou konkurenční hrozbou a znalost vlastní hodnoty ztěžuje nebo znemožňuje levnou vytěžitelnost jedince okolím. I když se tedy jedná o základní prvek pozitivní motivace, ocitá se schopnost jedince „chtít více“ na černé listině toho, co „se nedělá“, co „nelze“, a toho, co je „špatné“. Mnohdy je tato elementární přirozenost vnímána jako protispolečenský akt, a kdo se jen odváží chtít více a překročit společensky stanovenou laťku průměrnosti, bývá v rámci společenské brzdy označen za sobeckého, bezohledného a nenasytného.

Pozn.:
Pro spoustu lidí v okolí jedince může být velice výhodné, když dotyčný nechce více. Když si myslí, že chtít více je špatné nebo že to nelze. Tito lidé z jedincova okolí pak přirozeně nemají důvod dávat dotyčnému více, a mnohdy toho ani nejsou schopni. Dotyčný, s myšlenkou/vzorcem „chtít více je špatné“, s nimi přesto setrvává v pracovních, přátelských a partnerských vztazích, ze kterých tito lidé snadno těží bez nutnosti dávat, a zároveň beze strachu, že by o dotyčného – o svůj levný „zdroj“ – mohli přijít.

Snižování hodnoty jedince a z toho plynoucí nevědomost vlastní hodnoty, je druhým mlýnským kamenem, spolehlivě drtícím nástup pozitivní motivace již v jejím počátku. Kdo nezná svoji hodnotu, prodává velice lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Takový člověk nemá žádnou motivaci rozvíjet svůj potenciál, a nepředstavuje tudíž ani žádnou konkurenční hrozbu. Nepracuje na sobě, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním. V domnění, že nemá nárok chtít více a nezaslouží si více, jej ani nenapadne chtít více. Tím se stává velmi snadno vytěžitelným a ovladatelným. I tato situace je samozřejmě pro spoustu lidí v okolí dotyčného, velice výhodná.

Za daných okolností, v prostředí záměrného potlačování pozitivní motivace, vznikají v podvědomí jedince již od dětství asociační vzorce typu: „chtít více je špatné/sobecké/bezohledné/nelze“. Tyto vzorce ovlivňují nejen chování a rozhodování dotyčného, ale také jeho prožívání a celkovou výkonnost a kvalitu pracovního i osobního života. Dosáhne-li jedinec s výše uvedeným typem asociačního vzorce nějakého úspěchu či životní progrese, nepokračuje nadále v jejím rozvíjení a rozšiřování vůbec nebo pokračuje tempem hluboko pod hranicí svého potenciálu. Velice záhy se tedy dostaví relativní stagnace, která okamžitě přechází v degeneraci a ztrátu jak pozitivní motivace, tak souvisejících pozitivních emocí a s nimi spojené energie.

Pozitivní motivace je stejně, jako motivace negativní, aplikovatelná na celou oblast lidského života včetně roviny pracovní a roviny vztahů.

Spousta z vás si již nyní jistě klade zásadní otázku: „Kde je hranice?“. „Kolik nebo jak moc je již dost?“.

Představme si, že tuto otázku položíme špičkovému sprinterovi: „Jak rychle chceš uběhnout 100 metrů?“. „Je 12 vteřin už moc rychle, takže budeš běhat za 13, i když máš na jedenáct?“ Dlouhou dobu bylo považováno za nemožné uběhnout 100 metrů pod deset vteřin. Dnes je světový rekord 9,58 s. Je to moc nebo málo? Nebo to „stačí“?

Neexistuje univerzální hranice, která by platila pro všechny, protože ani člověk není univerzální (viz.: teorie jedinečnosti). Vše je záležitostí přirozenosti jedince a z ní plynoucích priorit (viz.: 8 bodů progrese)

Pro někoho může kupříkladu znamenat „dost“ peněz stav finanční nezávislosti. Pro jiného mohou být peníze a jejich vydělávání a „točení“ životní vášní bez limitu podobně, jako je pro sprintera bez limitu jeho časomíra nebo pro vzpěrače hmotnost činky. Ani v osobní rovině nelze stanovit univerzální dogmata. Zde může například více lásky pro někoho znamenat více paralelních mileneckých vztahů, zatímco pro jiného znamená více lásky více společných zážitků s milovanou osobou, více důvěry, prohloubení vztahu atd.

Chtít více čehokoliv není špatně. Vyžaduje však mnohem pečlivější volbu činnosti, které se věnuji a mnohem pečlivější výběr lidí, jimž věnuji svůj čas a pozornost.

Pozitivní motivace může mít, zejména zpočátku, velice krutou podobu. Jakmile si člověk jednou uvědomí, že chce více, je schopen mít více a zaslouží si mít více, často dochází ke zjištění, jak velmi málo doposud měl.

J.S.

Doslov:
Významnou roli v udržitelnosti pozitivní motivace hraje prevence a zde se nám nabízí přímá paralela s fyzickou stránkou. V případě tělesného zdraví sportujeme, užíváme vitamíny, dodržujeme hygienu atd. Nestačí nám, že dnes nejsme nemocní či nemohoucí. Chceme se cítit dobře, chceme se líbit, chceme být zdraví, a to nejen dnes, ale i zítra, a tak do svého zdraví a vzhledu investujeme mnohem více, než vyžaduje status „nebýt nemocný“. Pečujeme o své vlasy, nehty, pleť, postavu… Čím více chceme a konáme, tím se cítíme lépe a zároveň se tím více vzdalujeme hranici nemoci a nemohoucnosti.
S psychickou, emoční i osobní rovinou je to stejné jako s tou fyzickou. Pokud nám bude stačit pouhý status „nejsem na dně“, stále se budeme na hranici dna nacházet. To ale nikdo nechce, jelikož je to v přímém rozporu s naší přirozeností. Chceme být šťastní, chceme být úspěšní a respektovaní, chceme být milováni. Nejen „trošku“ nebo „jako“, ale doopravdy a jak nejvíce je to jen možné. To je naše přirozenost, i když to ne vždy a ne všem bude znít „příjemně“. 

J.S.