Motivace

by

Motivace je z hlediska evoluce jedním ze základních mechanismů zajišťujících přežití a rozvoj jedince, rodu i druhu. Jedná se o soustavu emocí spojených v konstruktivně využitelnou veličinu, kterou známe ve dvou polaritách. Pozitivní motivaci vnímáme jako touhu, zatímco negativní motivaci jako bolest a utrpení.

Příčinou všeobecného nedostatku reálné motivace není její faktická absence, ale masivní potlačování v obou jejích polaritách. Zatímco negativní motivace je potlačována zejména z důvodu své „nepříjemnosti“, k potlačování motivace pozitivní dochází nejčastěji z důvodu její kolektivní „nevhodnosti“ (viz společenská brzda).

V prostředí záměrného potlačování obou polarit reálné motivace se pak setkáváme s jejími společensky přijatelnými náhražkami v podobě pseudo-motivačních hesel o tom, jak „změnou sebe dosáhneme čehokoliv“, jak je zapotřebí „věřit a být pozitivně naladěn“, jak má být „každý rád za to, co má“ atd.
Nehledě k tomu, že tato hesla bývají v přímém rozporu se základními principy jedinečnosti i logiky, je zapojení volních vlastností jedince k vytvoření iluze motivace naprostým nepochopení funkce reálné motivace.

Účelem reálné motivace není zpříjemnit jedinci den, ale přinutit jej k akci!

Motivace je významným zdrojem energie, která se uvolní v důsledku prožití emocí v motivaci obsažených. Tuto energii (vzpomeňme si např. na hněv, radost, strach atd.) nelze nahradit logikou ani pevnou vůlí. Logika i pevná vůle energii spotřebovávají, nikoli generují. Snaha motivaci „vymyslet“ nebo vynutit pak vede jen k rychlejšímu vyčerpání dotyčného, což má za následek snížení jeho výkonu i celkové kvality jeho života.

Jsou-li naopak rozumové a volní vlastnosti člověka využity k analýze, třídění a následné akceleraci autentických emočních a motivačních pochodů – bez ohledu na jejich „příjemnost“ či „nepříjemnost“, dochází k synchronizaci a rekuperaci energetických zdrojů dotyčného s křivkou jeho výkonu nikoli sestupnou, ale vzestupnou.


Negativní motivace

Z hlediska evoluce je negativní motivace důrazným upozorněním před blížící se či probíhající degenerací jedince a také nejsilnějším prvkem, majícím dotyčného přinutit k akci. Emoce obsažené v této polaritě nesou čistě záporné informace a oznamují člověku, že současný stav nekoresponduje s jeho vnitřní přirozeností a genetickým potenciálem. Konkrétní podoba negativní motivace se nám ve vědomí zobrazuje jako zpráva typu: „takhle se mi to nelíbí, tohle nechci“.

Negativní motivace je soustavou mnohdy krajně nepříjemných emocí, což je také její účel. Sama o sobě je totiž mnohem nepříjemnější než následná konstruktivní činnost, vedoucí ke změně stavu či situace, z níž vychází. Není-li potlačena, je přítomna neustále a v každém okamžiku, čímž jedince doslova „hrne“ vpřed. Po zaznamenání výraznější progrese pak začíná být samovolně nahrazována motivací pozitivní, přičemž se během procesu progrese tyto dvě soustavy dále navzájem prolínají.

Spuštění negativní motivace je zahájeno bodem zlomu, kdy se negativní emoce spojí a transformují v konstruktivně využitelnou veličinu. Tato fáze je pro člověka velmi náročná a znamená pro dotyčného konfrontaci s pocity, kterým se doposud bránil a které potlačoval.

K bodu zlomu dochází v okamžiku, kdy jedinec zažívá pocity natolik nepříjemné, že mu nezbývá nic jiného, než začít jednat, aby se jich zbavil. Pokud člověk tyto nepříjemné pocity potlačuje, odsouvá tím bod zlomu. Nezřídka se pak stává, že dotyčný dojde k bodu zlomu až v okamžiku selhávání jeho fyzického a psychického aparátu, tedy v okamžiku, kdy lidově řečeno „udeří hlavou o beton“. Nechat situaci zajít takto daleko je ale velice riskantní, jelikož následky mohou být – a také často bývají – nevratné v podobě ušlého času, ušlých příležitostí, psychických a emočních zranění atd.
V zájmu jedince je, aby k bodu zlomu došlo co nejdříve. Toho lze dosáhnout rozšířeným rozvojem emoční inteligence (EQ), kdy si jedinec vypěstuje zvýšenou senzitivitu k negativním emocím, které nepotlačuje, ale naopak akceleruje a využívá jejich značného energetického potenciálu ke změně stavu konkrétní situace.

Příklad: využitelnost negativní motivace v osobní rovině: zde

Využití negativní motivace je aplikovatelné na všechny oblasti lidského života. Ani u negativní motivace – stejně jako u pozitivní – nefunguje vymýšlení si. Pokud jsem se stavem či situací spokojený, nebude fungovat, když si začnu vnucovat, že nejsem, jen proto, že „bych neměl být“. Pokud dané emoce v konkrétní situaci necítím, nedá se nic dělat a musím se – bez ohledu na „trend“ či názor okolí – zaměřit na změnu stavu situace tam, kde přítomny jsou. Využít mohu vždy jen emoce, které cítím, které existují.

Negativní prvky v našich životech, i když nám zpočátku nemusí dávat smysl, mají ve skutečnosti úlohu růstových faktorů. Je zdánlivým paradoxem, že těchto růstových faktorů a komplexně celé negativní motivace lze využít pouze za předpokladu pozitivního myšlení.

Pozitivní myšlení ovšem neznamená potlačit negativní emoce a namluvit si něco, co chci, aby byla pravda, a následně věřit, že se to pravdou stane. Pozitivní myšlení také neznamená, že když budu vykonávat tu stejnou činnost tím stejným způsobem, jen „radostněji“ a „pozitivněji“ s nuceným úsměvem na tváři, nějak se to zlepší. Pozitivní myšlení je schopnost vidět příležitost tam, kde jiní vidí problém. Je to schopnost vytěžit z každé, i sebevíce nepříjemné a bolestivé situace maximální potenciál a posunout se díky ní dál ve prospěch svůj, případně také ve prospěch se mnou provázaných soustav, jedinců či skupin.

Příklad: využitelnost negativní motivace v pracovní rovině: zde


Pozitivní motivace

Pozitivní motivace je soustavou příjemných emocí a dostavuje se po zaznamenání prvních znaků progrese a úspěchu, kdy se původní negativní motivace – nechci (např. prohrát) samovolně mění na motivaci pozitivní – „chci“ (např. vítězit, rozšířit působnost atd).
Zažíváme ji v případě, kdy činnost, kterou vykonáváme,
naplňuje náš genetický potenciál a umožňuje jeho další rozvoj. Prožitím příjemných emocí, obsažených v pozitivní motivaci, dochází opět k uvolnění značného množství energie, která má sloužit k udržení vzestupné tendence současného stavu, resp. k jeho další progresi.

Pozitivní motivace je veličinou, jíž bývá velmi často manipulováno, a to v obou směrech. Na jedné straně dochází k pokusům o její vymýšlení a vynucování, na straně druhé k masivní snaze o její potlačování.

Vyrábění“ pozitivní motivace
Předpoklad, že vymyšlená a vynucená motivace přinese člověku stejný „drive“ a energii jako spontánní reálná pozitivní motivace, je navzdory očekávání naprosto mylný a pravý opak bývá pravdou.
Jak jsme si řekli v úvodu, pozitivní motivace je soustavou (byť příjemných) emocí, které jsou výsledkem mimovolních vnitřních porovnávacích procesů. Emoce obecně jsou nezávislé na logice a přáních a ve většině případů jsou vůči nim dokonce zcela rezistentní. Stejně jako se nerozhodneme a nevynutíme, že na povel začneme mít někoho rádi, že začneme mít radost z věcí, které nás iritují, nevymyslíme si ani polaritu motivace. Tu lze potlačit či akcelerovat, ale nikdy vymyslet ani nahradit.
Veškeré snahy o vymýšlení a vynucování pozitivní motivace vedou nakonec jen k rychlejšímu vyčerpání mentálních a energetických zdrojů dotyčného a zároveň blokují využitelnost reálných autentických motivačních pochodů , jejichž potenciál má člověk v daný okamžik k dispozici.

Potlačování pozitivní motivace
Proč by to někdo dělal? Jako zdánlivě absurdní se může jevit snaha o potlačování pozitivní/příjemné polarity motivace. Ve skutečnosti se však jedná o masivně rozšířený fenomén společenské brzdy (viz „Syndrom Robina Hooda„) zakořeněný hluboko (nejen) v naší kultuře. V důsledku tohoto fenoménu bývá klíčový prvek reálné pozitivní motivace – touha člověka chtít více – označován jako prvek společensky nepřijatelný a ocitá se tak na černé listině toho, co se nedělá/není vhodné/nesmí/nelze.

Schopnost (v emoční rovině touha) „chtít více“, přestože se jedná o elementární přirozenost každého živého tvora této planety, bývá průměrem vnímána jako významná konkurenční hrozba. Po bodu zlomu a zaznamenání výraznější progrese totiž umožňuje jedinci další rozvoj a expanzi, což obvykle nebývá v zájmu jedincova okolí. Jakmile se takový jedinec jen odváží „chtít více“ a překročí kolektivně stanovenou laťku průměrnosti, bývá ihned označen za „bezohledného, sobeckého a nenasytného“ a částečně či zcela exkomunikován. 

Se schopností člověka „chtít více“ je úzce spjata též znalost vlastní hodnoty, což opět nebývá v zájmu jedincova okolí: Kdo nezná svoji hodnotu, prodává lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Takový člověk zpravidla pracuje nikoli na sobě, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním, což z něj dělá levně vytěžitelný zdroj a téměř nulovou konkurenční hrozbu – ideální stav pro všechny….tedy kromě dotyčného.

Využitelnost pozitivní motivace
Taktika něco „trendy“ si namluvit a uvěřit tomu, nefunguje. Jejím výsledkem je jen krátkodobá iluze – příjemná a společensky přijatelná, nicméně ve svém důsledku velmi kontraproduktivní.
Využitelnost pozitivní motivace spočívá naopak ve schopnosti nenechat si namluvit nic a přemýšlet jinak – jinak než většina, jinak než průměr. Spočívá ve schopnosti akcelerovat vlastní autentické emoční pochody vycházející z vlastní přirozenosti a udělit jim patřičné priority (8 bodů progrese).

Je také velký rozdíl mezí sněním a přemýšlením, stejně jako mezi snem („chtěl bych“) a cílem („chci“). Snění je pouhé mentální placebo na chvíli zastírající aktuální realitu. Sen nemá s cílem nic společného. O cílech se nesní, o cílech se uvažuje jako o možnostech vycházejících ze současného stavu. Systematické promýšlení a plánování zásadních kroků jak tento výchozí stav využít a změnit pak vede nejen k získání perspektivy mnohdy daleko přesahující původní iluzorní „sen“, ale také k reálným výsledkům.

Kde je hranice?
Bavíme-li se o pozitivní motivaci a jejím klíčovém prvku – touhy člověka „chtít více“, nabízí se nám zásadní otázka: Kolik nebo jak moc je již „dost“?
Představme si, že tuto otázku položíme špičkovému sprinterovi: „Jak rychle chceš uběhnout 100 metrů?“. „Je 12 vteřin už moc rychle, takže budeš běhat za 13, i když máš na 11?“

Dlouhou dobu bylo považováno za nemožné uběhnout 100 metrů pod deset vteřin. Dnes je světový rekord 9,58 s. Je to moc? Nebo málo? Nebo to „stačí“?

Neexistuje univerzální hranice ani univerzální cíl. Každý člověk se rodí se specifickým genetickým potenciálem (viz Teorie jedinečnosti) a přirozenou touhou tento potenciál naplnit, maximalizovat a posunout. Řeči o nenasytnosti, o tom že „každý by měl být rád za to, co má“ atd., jsou jen výplodem společenské brzdy a pokusem o zajištění kolektivní průměrnosti.

Na závěr si v rámci pozitivního myšlení přeci jen připusťme jednu důležitou věc: Může být skvělé žít ve společnosti, která se řídí pravidly společenské brzdy! Pokud dokážete myslet jinak a těmito pravidly se neřídit.

 

J.S.