Pozitivní motivace

by

Pozitivní motivace

Pozitivní motivace se dostavuje po zaznamenání prvních znaků progrese a úspěchu, kdy se původní negativní motivace – „nechci“ (např. prohrát, takto žít atd.) mění na motivaci pozitivní – chci“ (např. vítězit, rozšířit působnost atd).

Pozitivní motivaci zažíváme jen v případě, kdy činnost, kterou vykonáváme, naplňuje náš genetický potenciál a je tedy v souladu s naší přirozeností. Prožitím příjemných emocí, obsažených v pozitivní motivaci, dochází opět k uvolnění značného množství energie, která má sloužit k udržení vzestupné tendence stavu, resp. k jeho další progresi (progrese je nutnou podmínkou, jelikož stagnace znamená v naší soustavě degeneraci). V případě, kdy činnost, kterou člověk vykonává, již nesplňuje nároky na jeho rozvoj, lidově říkáme, že taková činnost nebo situace již „nemá dotyčnému co dát“, se pozitivní motivace vytrácí.

Pozitivní motivace je veličinou, jíž bývá velmi často manipulováno, a to v obou směrech. Na jedné straně dochází k pokusům o její vymýšlení a vynucování, na straně druhé k paradoxní snaze o její potlačování.

Snaha vymyslet a vynutit si pozitivní motivaci je navzdory očekávání velmi kontraproduktivní. Nejenže takto „vyrobená“ pseudo-motivace, na rozdíl od té reálné, člověku žádnou energii nepřináší, zapojení rozumových a volních vlastností k jejímu vymýšlení či vynucování energii dotyčnému naopak znatelně vyčerpává. Děje-li se tak v situacích, kdy se člověk ocitá na samém začátku procesu progrese nebo na okraji hrozící, či dokonce probíhající degenerace, znamenají pokusy o „vyrobení“ pozitivní motivace nemožnost využití značného potenciálu motivace negativní, kterou má dotyčný v tu chvíli k dispozici (viz.: 8 bodů progrese)

Pravým opakem, avšak neméně rozšířeným, je paradoxní snaha o potlačování reálné pozitivní motivace. K tomuto jevu dochází zejména prostřednictvím společenské brzdya to označením klíčového prvku pozitivní motivace – touhy jedince chtít více jako prvku společensky nepřijatelného.

Chtít více je elementární přirozeností každého živého organismu této planety a umožňuje „dobrovolně“ rozvíjet genetický potenciál jedince nad hranicí obecného průměru a redukovat objem utrpení dotyčného na „nutné minimum“ . Se schopností „chtít více“ je též úzce spjata znalost vlastní hodnoty.

Atributy reálné pozitivní motivace však představují i významnou konkurenční hrozbu a znalost vlastní hodnoty ztěžuje nebo znemožňuje levnou vytěžitelnost jedince okolím. Díky tomu se touha člověka „chtít více“ pravidelně ocitá na černé listině toho, co „se nedělá“, co „nelze“ a co je „špatné“. Kdo se dle těchto „pravidel“ jen odváží chtít více, a překročit společensky stanovenou laťku průměrnosti, bývá v rámci společenské brzdy označen za sobeckého, bezohledného a nenasytného.

Pozn.:
Pro spoustu lidí v okolí člověka může být velice výhodné, když dotyčný nechce více. Když si myslí, že chtít více je špatné nebo že to nelze. Tito lidé z okolí dotyčného pak přirozeně nemají důvod dávat mu více, a mnohdy toho ani nejsou schopni. Dotyčný s myšlenkou/vzorcem „chtít více je špatné“ s nimi přesto setrvává v pracovních, přátelských a partnerských vztazích, ze kterých tito lidé snadno těží bez nutnosti dávat, a zároveň beze strachu, že by o dotyčného – o svůj levný „zdroj“ – mohli přijít.

Snižování a zpochybňování hodnoty jedince je druhým mlýnským kamenem společenské brzdy, spolehlivě drtícím nástup pozitivní motivace již v jejím počátku. Kdo nezná svoji hodnotu, prodává velice lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Člověk, neznající svoji hodnotu, nemá žádný důvod – natož pak motivaci, rozvíjet svůj potenciál, a nepředstavuje tudíž pro okolí žádnou „hrozbu“. Nepracuje na sobě, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním. V domnění, že nemá nárok chtít více a nezaslouží si více, jej ani nenapadne chtít více. I tato situace je samozřejmě pro spoustu lidí v okolí dotyčného velice výhodná.

Za daných okolností, v prostředí záměrného potlačování reálné pozitivní motivace, vznikají v podvědomí člověka již od dětství asociační vzorce typu: „chtít více je sobecké/bezohledné/špatné/nelze“. Tyto vzorce ovlivňují nejen chování a rozhodování dotyčného, ale také jeho prožívání a celkovou výkonnost a kvalitu pracovního i osobního života. Dosáhne-li člověk s výše uvedeným typem asociačního vzorce nějakého úspěchu či životní progrese, nepokračuje nadále v jejím rozvíjení a rozšiřování vůbec, nebo pokračuje tempem hluboko pod hranicí svého potenciálu. Velice záhy se tedy dostaví relativní stagnace, která okamžitě přechází v degeneraci a ztrátu jak pozitivní motivace, tak souvisejících pozitivních emocí a s nimi spojené energie.

Pozitivní motivace je stejně, jako motivace negativní, aplikovatelná na celou oblast lidského života včetně roviny pracovní a roviny vztahů.

Spousta z vás si již nyní jistě klade zásadní otázku: „Kde je hranice?“. „Kolik nebo jak moc je již dost?“.

Představme si, že tuto otázku položíme špičkovému sprinterovi: „Jak rychle chceš uběhnout 100 metrů?“. „Je 12 vteřin už moc rychle, takže budeš běhat za 13, i když máš na jedenáct?“ Dlouhou dobu bylo považováno za nemožné uběhnout 100 metrů pod deset vteřin. Dnes je světový rekord 9,58 s. Je to moc nebo málo? Nebo to „stačí“?

Neexistuje univerzální hranice, která by platila pro všechny, protože ani člověk není univerzální (viz.: teorie jedinečnosti). Vše je záležitostí přirozenosti jedince a z ní plynoucích priorit (viz.: 8 bodů progrese)

Pro někoho může kupříkladu znamenat „dost“ peněz stav finanční nezávislosti. Pro jiného mohou být peníze a jejich vydělávání a „točení“ životní vášní bez limitu podobně, jako je pro sprintera bez limitu jeho časomíra nebo pro vzpěrače hmotnost činky. Ani v osobní rovině nelze stanovit univerzální dogma. I zde může například více lásky pro někoho znamenat více paralelních mileneckých vztahů, zatímco pro jiného znamená více lásky více společných zážitků s milovanou osobou, více důvěry, prohloubení vztahu atd. V oblasti mezilidských vztahů pak platí více než kde jinde přísloví: „Každému co jeho jest“

S reálnou pozitivní motivací a uvědoměním si, že chci, mohu a zasloužím si více, přichází na řadu vedle otázky priorit také otázka mezilidské kompatibility. Ta obnáší mnohem pečlivější volbu činností, kterým se věnuji a mnohem pečlivější výběr lidí, jimž věnuji svůj čas, energii a pozornost.

J.S.

Doslov:
Významnou roli v udržitelnosti pozitivní motivace hraje prevence a zde se nám nabízí přímá paralela s fyzickou stránkou. V případě tělesného zdraví sportujeme, užíváme vitamíny, dodržujeme hygienu atd. Nestačí nám, že dnes nejsme nemocní či nemohoucí. Chceme se cítit dobře, líbit se, být svěží a silní… a tak do svého zdraví a vzhledu investujeme mnohem více, než vyžaduje status „nebýt nemocný“. Pečujeme o své vlasy, nehty, pleť, postavu… Čím více chceme a konáme, tím se cítíme lépe a zároveň se tím více vzdalujeme hranici nemoci a nemohoucnosti.
S psychickou, emoční i osobní rovinou je to stejné jako s tou fyzickou. Pokud nám bude stačit pouhý status „nejsem na dně“, stále se budeme na hranici dna nacházet. To ale nikdo nechce, jelikož je to v přímém rozporu s naší přirozeností. Chceme být šťastní, chceme být úspěšní a respektovaní, chceme být milováni. Nejen „trošku“ nebo „jako“, ale doopravdy a jak nejvíce je to jen možné. To je naše přirozenost, i když to ne vždy a ne všem bude znít „příjemně“