Pozitivní motivace

by

Pozitivní motivace je soustavou příjemných emocí a dostavuje se po zaznamenání prvních znaků progrese a úspěchu, kdy se původní negativní motivace – nechci (např. prohrát) samovolně mění na motivaci pozitivní – „chci“ (např. vítězit, rozšířit působnost atd).
Zažíváme ji v případě, kdy činnost, kterou vykonáváme,
naplňuje náš genetický potenciál a umožňuje jeho další rozvoj. Prožitím příjemných emocí, obsažených v pozitivní motivaci, dochází opět k uvolnění značného množství energie, která má sloužit k udržení vzestupné tendence současného stavu, resp. k jeho další progresi.

Pozitivní motivace je veličinou, jíž bývá velmi často manipulováno, a to v obou směrech. Na jedné straně dochází k pokusům o její vymýšlení a vynucování, na straně druhé k masivní snaze o její potlačování.

Vyrábění“ pozitivní motivace
Předpoklad, že vymyšlená a vynucená motivace přinese člověku stejný „drive“ a energii jako spontánní reálná pozitivní motivace, je navzdory očekávání naprosto mylný a pravý opak bývá pravdou.
Jak jsme si řekli v úvodu, pozitivní motivace je soustavou (byť příjemných) emocí, které jsou výsledkem mimovolních vnitřních porovnávacích procesů. Emoce obecně jsou nezávislé na logice a přáních a ve většině případů jsou vůči nim dokonce zcela rezistentní. Stejně jako se nerozhodneme a nevynutíme, že na povel začneme mít někoho rádi, že začneme mít radost z věcí, které nás iritují, nevymyslíme si ani polaritu motivace. Tu lze potlačit či akcelerovat, ale nikdy vymyslet ani nahradit.
Veškeré snahy o vymýšlení a vynucování pozitivní motivace vedou nakonec jen k rychlejšímu vyčerpání mentálních a energetických zdrojů dotyčného a zároveň blokují využitelnost reálných autentických motivačních pochodů , jejichž potenciál má člověk v daný okamžik k dispozici.

Potlačování pozitivní motivace
Proč by to někdo dělal? Jako zdánlivě absurdní se může jevit snaha o potlačování pozitivní/příjemné polarity motivace. Ve skutečnosti se však jedná o masivně rozšířený fenomén společenské brzdy (viz „Syndrom Robina Hooda„) zakořeněný hluboko (nejen) v naší kultuře. V důsledku tohoto fenoménu bývá klíčový prvek reálné pozitivní motivace – touha člověka chtít více – označován jako prvek společensky nepřijatelný a ocitá se tak na černé listině toho, co se nedělá/není vhodné/nesmí/nelze.

Schopnost (v emoční rovině touha) „chtít více“, přestože se jedná o elementární přirozenost každého živého tvora této planety, bývá průměrem vnímána jako významná konkurenční hrozba. Po bodu zlomu a zaznamenání výraznější progrese totiž umožňuje jedinci další rozvoj a expanzi, což obvykle nebývá v zájmu jedincova okolí. Jakmile se takový jedinec jen odváží „chtít více“ a překročí kolektivně stanovenou laťku průměrnosti, bývá ihned označen za „bezohledného, sobeckého a nenasytného“ a částečně či zcela exkomunikován. 

Se schopností člověka „chtít více“ je úzce spjata též znalost vlastní hodnoty, což opět nebývá v zájmu jedincova okolí: Kdo nezná svoji hodnotu, prodává lacino, prodává každému a je vděčný za cokoliv. Takový člověk zpravidla pracuje nikoli na sobě, ale na své schopnosti zavděčit se ostatním, což z něj dělá levně vytěžitelný zdroj a téměř nulovou konkurenční hrozbu – ideální stav pro všechny….tedy kromě dotyčného.

Využitelnost pozitivní motivace
Taktika něco „trendy“ si namluvit a uvěřit tomu, nefunguje. Jejím výsledkem je jen krátkodobá iluze – příjemná a společensky přijatelná, nicméně ve svém důsledku velmi kontraproduktivní.
Využitelnost pozitivní motivace spočívá naopak ve schopnosti nenechat si namluvit nic a přemýšlet jinak – jinak než většina, jinak než průměr. Spočívá ve schopnosti akcelerovat vlastní autentické emoční pochody vycházející z vlastní přirozenosti a udělit jim patřičné priority (8 bodů progrese).

Je také velký rozdíl mezí sněním a přemýšlením, stejně jako mezi snem („chtěl bych“) a cílem („chci“). Snění je pouhé mentální placebo na chvíli zastírající aktuální realitu. Sen nemá s cílem nic společného. O cílech se nesní, o cílech se uvažuje jako o možnostech vycházejících ze současného stavu. Systematické promýšlení a plánování zásadních kroků jak tento výchozí stav využít a změnit pak vede nejen k získání perspektivy mnohdy daleko přesahující původní iluzorní „sen“, ale také k reálným výsledkům.

Kde je hranice?
Bavíme-li se o pozitivní motivaci a jejím klíčovém prvku – touhy člověka „chtít více“, nabízí se nám zásadní otázka: Kolik nebo jak moc je již „dost“?
Představme si, že tuto otázku položíme špičkovému sprinterovi: „Jak rychle chceš uběhnout 100 metrů?“. „Je 12 vteřin už moc rychle, takže budeš běhat za 13, i když máš na 11?“

Dlouhou dobu bylo považováno za nemožné uběhnout 100 metrů pod deset vteřin. Dnes je světový rekord 9,58 s. Je to moc? Nebo málo? Nebo to „stačí“?

Neexistuje univerzální hranice ani univerzální cíl. Každý člověk se rodí se specifickým genetickým potenciálem (viz Teorie jedinečnosti) a přirozenou touhou tento potenciál naplnit, maximalizovat a posunout. Řeči o nenasytnosti, o tom že „každý by měl být rád za to, co má“ atd., jsou jen výplodem společenské brzdy a pokusem o zajištění kolektivní průměrnosti.

Na závěr si v rámci pozitivního myšlení přeci jen připusťme jednu důležitou věc: Může být skvělé žít ve společnosti, která se řídí pravidly společenské brzdy! Pokud dokážete myslet jinak a těmito pravidly se neřídit.

 

J.S.