Psychologie asociačních vzorců

by

„Představme si jeden den, kdy bychom museli každého člověka, známého i neznámého, každou situaci, obvyklou i neobvyklou, vědomě analyzovat a následně vymýšlet možnosti řešení, mezi kterými bychom si dlouze vybírali to „nejoptimálnější“, na základě kterého bychom konečně začali reagovat. Jakmile bychom vešli do místnosti, zabralo by neúměrné množství času a energie vědomě vyhodnotit všechny přítomné, vyhodnotit celkovou situaci a atmosféru v místnosti a na základě těchto informací vědomě zvolit výraz tváře, držení těla, tón hlasu a další kroky… a to vše opakovat při jakékoliv změně téže situace.

Veškeré tyto procesy, analýzy a vyhodnocování musí proběhnout v co nejkratším možném čase, na což nám však kapacity logického myšlení ani zdaleka nestačí. Úlohy se tedy zhostí mnohem výkonnější podvědomá* centra našeho mozku, která konkrétní situaci či její změnu nejen vyhodnotí, ale spuštěním odpovídajících psychických a somatických procesů také vyřeší, a to mnohem dříve, než si tuto situaci stihneme uvědomit a zapojit do jejího vyhodnocení a řešení vědomá centra našeho mozku, zejména rozum a logiku.

Lidská psychika je orgán jako každý jiný, jen není vidět a nelze si na ni sáhnout. A stejně jako ostatní orgány a soustavy v našem těle, funguje i ona na základě jasně definovaného schématu.

Elementárním schématem fungování lidské psychiky je vytváření vzorců, na základě kterých jsou porovnávány, vyhodnocovány a řešeny všechny „další“ nastalé situace.
Reakční vzorce a vzorce chování jsou dnes již dobře známy a popsány, existuje však množina vzorců jim nadřazená. Jedná se o množinu analytických vzorců, které dále spouštějí zmíněné reakční vzorce a vzorce chování a řetězec dalších psychických i somatických procesů. Tyto nadřazené vzorce můžeme, vzhledem k jejich mechanismu vzniku a algoritmu, s nímž pracují, nazvat vzorci asociačními.

Asociační vzorec vznikne prožitím primární (zcela jedinečné) situace nebo situace s velmi silným emočním nábojem. Je složen z emoce, která situaci provází, a informace, která situaci popisuje. Zatímco emoce je uložena v emoční paměti nezměněná, informace, popisující situaci, je značně zredukována a uložena v podvědomí v podobě markantů – jednoduchých charakteristických znaků situace. V rámci podvědomé analýzy fungují tyto markanty jako štítky v kartotéce a mozek jedince je vždy porovnává s každou další nastalou situací. Pokud najde shodu mezi markanty nastalé situace a markanty uloženého asociačního vzorce, je daný asociační vzorec okamžitě spuštěn včetně emoce s ním spojené.
Dalším krokem je automatické spuštění reakčního vzorce a vzorce chování, které jsou na daný asociační vzorec navázány. Spuštění somatických procesů, jako je vyplavení odpovídajících hormonů, které následně ovlivní frekvenci dýchání, srdečního rytmu, konstrikci či dilataci cév, přesun krve mezi orgány atd., probíhá paralelně se spuštěním reakčního vzorce a vzorce chování a je ovlivněno zejména emocí, ve vzorci obsaženou.

Asociační vzorce vznikají a pracují na úrovni podvědomí, jedinec si je tudíž neuvědomuje. Následně spuštěné reakční vzorce a vzorce chování si již jedinec uvědomovat může, jejich změna je však bez znalosti asociačního vzorce, který je spouští, značně omezená, a to ze dvou důvodů:

1) Vysoká energetická a časová náročnost
Jedinec může své reakce a chování do jisté míry ovládat podobně, jako může ovládat například své dýchání. Každý dokáže vědomě svůj dech zrychlit, zpomalit i zadržet. Dýchání, stejně jako chování a další procesy v lidském těle, jsou však řízeny na základě mimovolních podvědomých schémat. Ovládat a nahradit tato podvědomá schémata vůlí je možné pouze za předpokladu neustálého soustředění se na tuto činnost, což je časově i energeticky velice náročné a významným způsobem omezuje výkonnost jedince. Snaha celý den vědomě ovládat své chování je stejně energeticky a časově náročná, jako snaha celý den vědomě dýchat. Možné to je, ale jen na malou chvíli a ve velmi omezeném rozsahu.

2) Omezený výběr možností
Jedinec má v konkrétní situaci vždy na výběr pouze ze dvou možností reakce/chování, a těmi jsou útěk nebo útok, případně jejich intenzita. Každá z těchto možností je ovšem jednou či druhou stranou té stejné mince, resp. toho stejného asociačního vzorce, jelikož z něj přímo vychází. Ať již jedinec zvolí útěk nebo útok, každá z těchto variant povede pouze k potvrzení uloženého asociačního vzorce, který nutnost reakce vyvolal.
Volba mezi reakcí útěku či útoku je dále omezena přirozeností dotyčného. Je-li přirozeností jedince v dané situaci útěková reakce a únikové chování, změna této reakce na útočnou bude možná jen s vynaložením značného úsilí a na velmi krátkou dobu. Z dlouhodobějšího hlediska bude mozek dotyčného nabízet v konkrétní situaci vždy reakci únikovou, resp. reakci, odpovídající přirozenosti dotyčného.
Polaritu možností reakce si můžeme znázornit na přímce pomocí barev. Přímkou je v tomto případě asociační vzorec konkrétní situace, barvami jsou možnosti reakce. Na jednom konci přímky je barva bílá, na druhém barva černá. Obě barvy (možnosti reakce) se nacházejí na stejné přímce (asociačním vzorci), jen každá na jiném konci jejího spektra.
Pokud si má mozek jedince vybrat mezi černou a bílou, vždy zvolí jednu z těchto možností, případně kompromis v podobě barvy šedé. Nikdy jej však „nenapadne“ zvolit oranžovou či zelenou, jelikož je ve vzorci zkrátka nemá.
Příklad: Při fyzickém napadení řešíme situaci protiútokem nebo útěkem. Mozek nám při této situaci nikdy nenabídne, a to ani při pozdější analýze, možnost, jako je vyšívání nebo hra na flétnu. Pro danou situaci je zvažováno pouze to, co je uloženo v asociačním vzorci. V případě fyzického napadení to hra na flétnu ani vyšívání pravděpodobně nebude.

Jednou z klíčových vlastností asociačních vzorců je jejich schopnost potvrzovat si svoji oprávněnost a funkčnost. Tato schopnost má za následek podvědomé vyhledávání a vytváření situací, ve kterých se vzorec může uplatnit a potvrdit.

Předsevzetí typu: „Teď to bude jiné, už jsem se poučil“, nebývají úspěšná, jelikož se stejným asociačním vzorcem bude docházet k vytváření stejných situací, řešených stejným nebo velice podobným způsobem.  Jedinou změnou může být pouze jejich polarita, závisející na volbě útěkové či útokové reakce/chování.

Příklad 1) rovina osobní – jsem hloupý
Příklad 2) rovina vztahů – lásku si musím zasloužit

Příklad 3) rovina pracovní – šikana

Analýzou reakčních vzorců, vzorců chování a emočních pochodů jedince lze konkrétní asociační vzorec, vázaný na konkrétní situaci, identifikovat a popsat. Identifikací a popisem asociačního vzorce dochází k jeho přesunu z podvědomí do vědomí jedince, což dotyčnému umožní uvědomění si tohoto asociačního vzorce, vázaného na situaci. Zde již dotyčný zaujímá k asociačnímu vzorci vlastní, emočně zabarvené stanovisko „ano/ne“ a se vzorcem je možné dále pracovat. Pokud se jedná o patologický asociační vzorec, je možné jej odstranit a vytvořit vzorec nový.

Patologické asociační vzorce jsou vzorce, které neodpovídají přirozenosti dotyčného. Jedná se o chybné vzorce, které nekorespondují s vnitřní a mnohdy ani vnější realitou jedince. Přesto jsou tyto vzorce v jeho podvědomí uloženy jako fakt a jedincem zpracovány jako pravda či skutečnost, i když pravdou a skutečností z objektivního hlediska nejsou nebo být nemusí.

Odstraněním původního patologického vzorce vznikne v psychice dotyčného „prázdné místo“ v celé konkrétní rovině jeho reagování a chování, jelikož na původní asociační vzorec jsou navázány reakční vzorce a vzorce chování s ním spojené.
Toto „prázdné místo“ musí být následně zaplněno nejen vytvořením nového asociačního vzorce, ale také vytvořením nových reakčních vzorců a vzorců chování, které budou nový asociační vzorec potvrzovat. V případě pouhé identifikace patologického asociačního vzorce bez vytvoření soustavy nových vzorců, bude mozek jedince dále používat vzorce původní, jelikož žádné jiné „nezná“.

U silně motivovaných jedinců lze vytvořit základní soustavu nových vzorců jedné konkrétní roviny v časovém horizontu několika týdnů. Platformou celého procesu je vždy pouze jedinečnost a přirozenost dotyčného bez ohledu na všeobecně společensky stanovené hodnoty.

Asociační vzorec je příčinou, následné reakce, chování a prožívání jeho důsledkem. V případě, kdy se jedinec opakovaně ocitá v situacích, které jsou mu nepříjemné a které jsou v rozporu s jeho přirozeností, snaha o změnu chování není řešením. Z dlouhodobého hlediska je změna chování neudržitelná a řešení kolizní situace logickou cestou na úrovni vědomí nám dává jen velice omezené možnosti (útok/útěk), přičemž každá z těchto možností vede opět pouze k potvrzení uloženého asociačního vzorce. Chceme-li zásadně změnit situace, v nichž se ocitáme, je zapotřebí identifikovat a změnit nejprve asociační vzorec, na základě kterého tyto situace podvědomě vyhledáváme a vytváříme a na základě kterého se v těchto situacích chováme a reagujeme.

 

J.S.

Doslov:
*Podvědomí je realitou lidské psychiky. Tvoří 85% jejího celku a jeho mozkovými centry jsou zejména amygdala (centrum emoční paměti) a limbický systém. Analýza každé situace proběhne vždy nejprve na úrovni podvědomí, které disponuje nesrovnatelně vyšší paměťovou a operační kapacitu a rychlostí než vědomí. Mozek jedince tedy vyhodnotí i vyřeší spuštěním odpovídajících vzorců a procesů stávající situaci mnohem dříve, než si ji stihne dotyčný uvědomit a zareagovat na ni vědomě rozumem a logikou.
Toto velice funkční schéma si vyvinul každý živý organismus pod nekompromisním tlakem evoluce, kdy rychlost reakce byla klíčovým faktorem přežití jedince i celého druhu. Vyhodnocování každé situace zvlášť na základě rozumu a logiky je velmi zdlouhavé a energeticky velice náročné, jako většina vědomých procesů.
V džungli pralesa, odkud jsme jako druh vzešli, by nás takováto prodleva stála život. Než bychom si stihli uvědomit, že stín na obloze není mrak, ale útočící predátor, než bychom vymysleli možnosti, jak tuto situaci řešit, než bychom si z těchto možností vybrali tu logicky nejsprávnější, abychom mohli konečně zareagovat, bylo by již pozdě.
Džungli pralesa jsme sice dávno vyměnili za džungli betonovou, ale pravidla hry se příliš nezměnila. Stále je zapotřebí velmi rychlých reakcí, které nám mají zajistit konkurence schopnost a existenci ve stávajících tvrdých podmínkách trhu, ochránit naše hodnoty, důstojnost a postavení v sociální skupině, a které nás mají chránit před zraněním – mnohdy nikoli fyzickým, ale psychickým a emočním.

J.S.