Teorie jedinečnosti

by

V životě člověka jsou dva nejdůležitější dny. Den, kdy se narodí, a den, kdy zjistí proč.“ (Mark Twain)

Každý živý tvor této planety je vybaven unikátním genetickým kódem. Tento kód obsahuje soubor jednotlivých fyzických, mentálních, osobnostních a emočních předpokladů jedince, jeho nadání, talent, charakterové vlastnosti, povahové rysy atd. a tvoří základ jeho přirozenosti.
U každého člověka jsou jednotlivé prvky jeho přirozenosti zastoupeny v jiném poměru, čímž se každý člověk stává unikátním – jedinečným (podobně jako otisk prstu).
Jedinečnost, jejíž obraz je otištěn v podvědomí člověka, je možné rozvinout nebo potlačit, je možné ji poškodit nebo zničit, ale 
nelze ji změnit.

Jedinečnost je dána všem. Každý je jedinečný ovšem nikoli každý je výjimečný.

Výjimečnost znamená maximalizaci nejsilněji zastoupených prvků a předpokladů dotyčného a posunutí jejich hranice nad všeobecný průměr.

Identifikace nejsilněji (majoritně) zastoupených prvků je v procesu progrese člověka zcela klíčová. Snaha „změnit“ dotyčného a maximalizovat jeho minoritně zastoupené prvky může sice vést k určitým výsledkům, ale nevede k naplnění jeho přirozeného potenciálu (předurčenosti) a tudíž ani k emočnímu a mentálnímu pocitu naplnění dotyčného. Jinými slovy: Přestože bude člověk díky rozvoji minoritně zastoupených prvků dosahovat dílčích úspěchů, nebude šťastný a jeho celková výkonnost bude dosahovat jen zlomku jeho reálného potenciálu.

Oblíbená hesla typu: „změnou sebe dosáhneš čehokoliv“, případně: „můžeš být, kýmkoliv budeš chtít“, jsou z pohledu elementárních principů jedinečnosti i přírody zcela lichá. Představa, že  každý z nás je univerzální a může se měnit jako chameleon a stát se tím, co si právě vymyslí nebo tím, co se mu zrovna nejvíce hodí, líbí, nebo je aktuálně v kurzu, je absurdní a zcela nefunkční.

Zjistit, kým jsem a kým se mám stát, je bezesporu mnohem náročnější, než si to „vymyslet“. Ve světě sportu nám se stanovením genetického předurčení člověka dokáže velmi efektivně pomoci věda. U běžců je dokonce možné z výsledků biopsie svalu (dle poměru pomalých a rychlých svalových vláken) určit přesnou délku trati, pro niž má atlet nejlepší genetický předpoklad, a tudíž na ní bude dosahovat nejlepších výsledků. Dotyčný na této trati nebude potřebovat méně úsilí, méně tréninku ani se mu nepoběží snáze. Běh na této trati však bude dávat jeho vynaloženému úsilí a času smysl, a to jak z hlediska logiky a efektivity, tak i přirozenosti dotyčného.

Lidská vůle je velmi mocný nástroj. Je-li využita v souladu s přirozeností dotyčného a k akceleraci jeho nejsilněji zastoupených prvků jedinečnosti, umožňuje člověku dosáhnout cíle a pocitu naplnění i navzdory prvotním nezdarům a nepřízni vnějších vlivů.

Tento silný nástroj může být zajisté využit i obráceně, a to k potlačení a snahám o „změnu“ přirozenosti dotyčného. Ekonoma či matematika tak můžeme přihlásit ke studiu humanitních věd, člověka s typickými proporcemi žokeje k tréninku na maraton a maratonského běžce do soutěže ve vzpírání. Na jedinečnosti a přirozenosti dotyčných se tím však ve skutečnosti NIC nezmění. Výsledkem takové snahy bude vždy jen smutná parodie na původní originál, vykoupená utrpením „měněného“ a s ním provázaných soustav a jedinců.

V případě osobnosti člověka, jeho charakteru, morálně-volních vlastností, inteligence, emoční vybavenosti atd. je genetické předurčení stejně klíčové a neměnné, jako je tomu u fyzických parametrů.
Pokud se někdo narodí jako dobrý obchodník, manažer, právník, učitel či rodič, nebude šťastný, dokud se jím nestane. I v případě, že je něčí přirozeností být „padouchem“*, dotyčný nebude šťastný, dokud nenaplní svůj genetický potenciál.

Ve stínu společenských dogmat, „škatulkování“ a potlačování autentických emocí může být obtížné rozpoznat, kterou cestou se vydat, zvláště stran osobnostního rozvoje člověka. Řešení, spočívající v rozvoji tak zvané emoční inteligence, tu ovšem je:

V podvědomí člověka, kde je otištěn obraz jeho přirozenosti a jedinečnosti, probíhá neustálé srovnávání tohoto vnitřního obrazu s vnější realitou, v níž se dotyčný nachází. Výsledkem těchto podvědomých porovnávacích procesů jsou zprávy, mající podobu emocí, které dotyčný následně prožije. V případě, kdy vnější realita koresponduje s vnitřní přirozeností dotyčného, mají výsledné emoce polaritu pozitivní (radost, pocit naplnění atd.). Pokud je vnější realita v rozporu s vnitřní přirozeností dotyčného, dostavují se emoce negativní (frustrace, hněv, smutek). Emoční inteligence využívá rozumových vlastností člověka k analýze, třídění a vyhodnocení vlastních autentických emočních pochodů a využívá energetického potenciálu obou polarit emocí (viz motivace). EQ dále zapojuje do vědomých rozhodovacích procesů velmi výkonná podvědomá centra, čímž efektivně navyšuje využitelnou mentální kapacitu dotyčného a činí tyto rozhodovací procesy mnohem komplexnějšími a přesnějšími (viz příklady EQ).

J.S.


*Obecné rozdělování osobnostních prvků dle ustálené společenské konvence na „dobré“ a „špatné“ je však velmi relativní a mnohdy významným způsobem blokuje další práci s těmito prvky a jejich využitelnost. V zásadě nelze žádnou z jednotlivých vlastností označit za dobrou či špatnou. I vlastnosti s přívlastkem „špatné“ jsou velmi často konstruktivně využitelné coby silný motivátor v progresi člověka. Jako příklad takovéto „špatné“ vlastnosti si můžeme uvést závist. Je-li závist konstruktivně využita, velice silně motivuje jedince k dosahování lepších výsledků (Soused si koupí kozu a já mohu přemýšlet, jak to udělat, abych si koupil kozy dvě = konstruktivní využití vlastnosti. Nebo si můžu sednout a vymýšlet, jak půjdu a sousedovu kozu otrávím = destruktivní využití vlastnosti, které nepřinese nikomu nic). Pokračovat bychom mohli skrz celé spektrum dnes rozlišovaných „špatných“ vlastností. Dalším příkladem by mohla být lenost či  pohodlnost,  jejichž konstruktivní potenciál nás přiměl sestrojit první automobil či letadlo, atd…