Teorie jedinečnosti

by

„V životě člověka jsou dva nejdůležitější dny. Den, kdy se narodí, a den, kdy zjistí proč.“ (Mark Twain)

Každý živý tvor této planety je vybaven unikátním genetickým kódem. Tento kód obsahuje fyzické, psychické a emoční předpoklady jedince, jeho nadání, talent, charakterové vlastnosti, povahové rysy atd. a tvoří základ jeho přirozenosti.
Tuto přirozenost, jejíž obraz je otištěn v podvědomí jedince, je možné rozvinout nebo potlačit, je možné ji poškodit nebo zničit, ale nelze ji změnit.

Oblíbená hesla typu: „změnou sebe dosáhneš čehokoliv“, případně: „můžeš být, kýmkoliv budeš chtít“, zní sice velmi pěkně a „motivačně“, jsou však v přímém rozporu s elementárními principy jedinečnosti a přírody. Představa, že  každý z nás je univerzální a může se měnit jako chameleon a stát se tím, co se mu zrovna nejvíce hodí, líbí, nebo je aktuálně v kurzu, je jistě příjemná, nicméně zcela nefunkční.

Nikoho by zřejmě nenapadlo umístit vysokého ektomorfa, vybaveného bohatou sítí pomalých svalových vláken, nadprůměrnou plicní kapacitou a množstvím červených krvinek, do sedla dostihového koně. Stejně tak nesmyslné by bylo snažit se z člověka s typickými proporcemi žokeje udělat vytrvalostního běžce či skokana do dálky.

Lidská vůle je velmi mocný nástroj. Dokáže učinit z chudého afrického vesničana, s odpovídajícími fyzickými předpoklady, maratonského běžce olympijské úrovně. Dobrého žokeje, vzpěrače, ba ani sprintera z něj však nevytvoří. Taková snaha by byla pouze mrháním času, úsilí a talentu, který mohl být dále rozvinut, zdokonalen a naplněn.

Zjistit, kým jsem a kým se mám stát, je bezesporu mnohem složitější, než si to vymyslet.
Ve světě sportu nám se stanovením genetického předurčení jedince dokáže velmi efektivně pomoci věda. U běžců je dokonce možné z výsledků biopsie svalu (dle poměru pomalých a rychlých svalových vláken) určit přesnou délku trati, pro niž má atlet nejlepší genetický předpoklad, a tudíž na ní bude dosahovat nejlepších výsledků. Dotyčný na této trati nebude potřebovat méně úsilí, méně tréninku ani se mu nepoběží snáze. Běh na této trati však bude dávat jeho vynaloženému úsilí smysl, a to jak z hlediska logiky, tak z hlediska jeho přirozenosti, talentu a genetického potenciálu.

V případě osobnosti jedince, jeho charakteru, morálně-volních vlastností, inteligence, emoční vybavenosti atd. je genetické předurčení stejně neměnné, jako je tomu u fyzických parametrů.

Ekonoma či matematika můžeme přihlásit na studium humanitních věd, žokeje k tréninku na maraton. Na osobnosti a přirozenosti dotyčných se ale nic nezmění. Výsledkem snahy o změnu přirozenosti jedince bude vždy jen pouhá iluze a parodie na osobnost měněného, vykoupená utrpením dotyčného a s ním provázaných soustav a jedinců.

Pokud se někdo narodí jako dobrý manažer, dobrý zaměstnanec nebo dobrý člověk (jednotlivé prvky se navzájem nemusejí vylučovat), nebude šťastný, dokud se jím nestane. I v případě, že je něčí přirozeností být „padouchem“, dotyčný nebude šťastný, dokud nenaplní svůj genetický potenciál*.

Ve stínu společenských dogmat a diktátu uniformity bývá mnohdy těžké poznat, kterou cestou se vydat, zvláště stran osobnostního rozvoje jedince. Každý z nás má ale jednoho velkého pomocníka: lidskou emoci. Emoce jsou autentickými zprávami, kterými nás náš mozek informuje o stavu věcí a situací, v nichž se nacházíme. V případě, že prožíváme pozitivní emoce, znamená to, že situace, v nichž se nacházíme, jsou v souladu s naší přirozeností. V opačném případě jsou v jejím rozporu a jedinec trpí (viz Motivace a Emoční inteligence).

Bez ohledu na důvod a účel individuálního genetického potenciálu, položme si otázku: „Kým bychom byli bez výše zmíněných atributů jedinečnosti?“
Vznikly by z nás univerzální bytosti řízené logickými výpočty. Ale takové „bytosti“ už člověk stvořil. Říkáme jim stroje. Programovatelné dle účelu, jemuž mají sloužit, bez duše a bez pocitů.

Jedinečnost, přestože mnohdy nemusíme znát provázanost všech soustav, má vždy svůj smysl. Stejně jako si vlk ve volné přírodě neřekne, že začne být vegetariánem pasoucím se spolu se srnkami na mýtině, ale dál bude své oběti lovit a požírat, neřekne si ani srnka, že místo pastvy začne lovit zajíce. Vlk se nenarodil, aby žral trávu, a srnka se nenarodila, aby lovila zajíce. Pokud by vlk i srnka byli univerzálními bytostmi, vznikl by chaos. Ten však v našich podmínkách neexistuje**.

Vlk má velké štěstí, že žije ve volné přírodě. Ve světě lidí by někoho jistě napadlo, že lov a požírání nebohých zvířátek je špatné a že by se měl tedy „zlý“ vlk změnit. Jak se asi bude vlk cítit, pokud jej přimějeme myslet si, že je zlý a přinutíme jej žrát trávu? Dokonce i on sám si nakonec může vymyslet tisíc logických argumentů, jimiž si zdůvodní, proč je žraní trávy lepší než lov. Nic se však nezmění. Laní, spokojeně přežvykující trávu, se nestane. Zároveň však přestane být i vlkem, protože vlci trávu nežerou. Přestane být sám sebou, přestane být tím, kým je, a promění se v pouhou parodii na svoji vlastní osobnost a jedinečnost. Jen si pomyslete: majestátní vlk, pasoucí se na mýtině a žeroucí trávu….
Vzhledem k provázanosti soustav však nebude trpět pouze vlk, ale všichni přímo i nepřímo zúčastnění. Vlčí rodina přijde o svého člena, což se projeví při lovu, ochraně i výchově a zajištění příjmu potravy mláďat. Vlkovo konání bude mít dopad na celou smečku, která jej potřebuje takového, jaký je. Laně se budou vlka bát a rozhodně se s ním nebudou chtít kamarádit, takže vlk zůstane sám na zcela opuštěné mýtině.

Kdo by mohl mít zájem, aby vlk uvěřil, že je špatný a musí se změnit? Ve světě zvířat by to byla patrně nějaká velmi pomalá srnka nebo velmi slabý vlk z konkurenční smečky…

Rozvinout naplno svůj potenciál je velice náročná záležitost, vyžadující nemalé množství času a energie. Investovat tento čas a energii do úmyslného nehledání a nerozvíjení svého potenciálu a snahy změnit se k logicky určenému obrazu, či dokonce k obrazu několika lidí ze současného okolí jen proto, aby se tito cítili lépe, je šílenství.

J.S.

Doslov:
* Rozdělování jednotlivých osobnostních prvků a vlastností jedince na „dobré“ a „zlé/špatné“ je velice relativní a mnohdy významným způsobem blokuje další práci s těmito prvky a jejich využitelnost. Příklad: Být „hodný“ je obecně považováno za dobrou vlastnost, nicméně pro dotyčného může být tento prvek sebezničující, neumí-li s ním nakládat. Jedinec pak na základě interakcí s okolím může svoji „dobrou“ vlastnost záhy vnímat jako svoji slabost, tedy jako vlastnost „špatnou“.  „Být hodný“ totiž může také znamenat být snadno a lacině vytěžitelný, přičemž některými lidmi z okolí jedince bývá v takovém případě vlastnost „hodný“ vnímána jako synonymum k „hloupý“. Snaha jedince změnit svoji přirozenost a změnit se na „méně hodného“ či „více zlého“, z něj ale jiného člověka neudělá, jen je potlačen jeho potenciál, který mohl být rozvinut a konstruktivně uplatněn tam, kde to dává smysl.
Obecně nelze žádnou z vlastností označit za dobrou či špatnou. I vlastnosti s přívlastkem „špatné“ jsou velmi často konstruktivně využitelné coby silný motivátor v progresi jedince. Jako příklad takovéto „špatné“ vlastnosti si můžeme uvést závist. Je-li závist konstruktivně využita, velice silně motivuje jedince k dosahování lepších výsledků (Soused si koupí kozu a já mohu přemýšlet, jak to udělat, abych si koupil kozy dvě = konstruktivní využití vlastnosti. Nebo si můžu sednout a vymýšlet, jak půjdu a sousedovu kozu otrávím = destruktivní využití vlastnosti, které nepřinese nikomu nic). Pokračovat bychom mohli skrz celé spektrum dnes rozlišovaných „špatných“ vlastností jako jsou např. lenost a pohodlnost,  jejichž konstruktivní potenciál nás vyvedl ze života v jeskyních, přiměl nás sestrojit první automobil či letadlo, atd…

**Chaos a náhoda v našich podmínkách existovat nemůže. Upustíme-li z výšky jednoho metru  jablko, vždy spadne na zem. Můžeme tak učinit milionkrát a vždy se tak stane. Pokud by jedinkrát z tohoto milionu pokusů jablko nespadlo na zem, ale začalo se vznášet, nebude to „náhodou“, přestože z matematického hlediska by se jednalo o odchylku jedna ku milionu.
Kdyby na naší planetě vládl chaos a jablko občas dopadlo na zem a občas se vznášelo, kdyby na pastvě občas sežrala kráva trávu a občas tráva krávu, náš svět by nemohl existovat. Je řízen pevnými zákony a neznalost provázanosti všech soustav je předpokladem nikoliv chaosu, ale nedostatku informací.